Jiří Adámek: O introvertní divadlo

Řekni něco. FOTO Anna Šolcová

Jiří Adámek vešel ve známost zejména jako český exponent avantgardního hudebního divadla, kterému se říkává théâtre musical. Věnoval a věnuje se mu prakticky (svým způsobem snad ve všech svých inscenacích, nejčistěji asi ve slavném Tiká tiká politika a v nedávném Čtyři tři dva jedna, které vznikly v jeho Boca Loca Lab) i teoreticky (v řadě článků pro Svět a divadlo, jehož byl v minulosti redaktorem, a ve své stejnojmenné disertaci, která vyšla i knižně s titulem Divadlo poutané hudbou). Krom toho je pedagogem KALD DAMU a pohostinsky režíruje v řadě divadel nejrůznějších velikostí a zaměření (doslova od Minoru po Národní). A navíc je to můj soused, takže jsme se nad rozhovorem potkali jednou ráno u mě na zahradě. Po rozhovoru jsem dojel do centra, koupil si Divadelní noviny — a na druhé stránce se dočetl, že byl za svou novou inscenaci, dětské Libozvuky v pražském Minoru, jmenován osobností měsíce.

Takže pro začátek — mohl bys pro naše čtenáře nějak ve třech větách charakterizovat pojem théâtre musical v souvislosti s Řekni něco? Jestli to tedy théâtre musical je...

Ten termín se používá pro divadlo, pokud jsou hlavními autory a režiséry hudebníci a pokud nabourávají divadelní principy svým hudebním, abstraktnějším myšlením. Úplně théâtre musical to tedy není. Poláci mají výraz „režírovat přes formu“, který mi připadá přesný. Nejde o to, že bychom předem přesně znali příběh, který vyprávíme, ale že máme nějaké prvky, které k sobě patří — vzdáleně, nebo úplně přímočaře — a zjišťujeme, jak fungují dohromady. Pracujeme s protiklady: něco tiššího je po něčem dynamickém a tak podobně. Součástí myšlení divadla přes formu je to, že se o každém prvku dá přemýšlet zvlášť: hlas, tělo, pohyb, hudba, světlo, scénografie... Není to tak, že by byl herec a všechny ostatní prvky mu sloužily. U mě je asi nejdůležitější práce s hlasem, projevování se řečí, hlasem a neustálé objevování toho, co pro nás jazyk a řeč a sdělování je. A taky že se řeč stává hudbou.


Mně se zdá, že konkrétně v Řekni něco se paradoxně dostáváš tak nějak k činohře z druhé strany. Že silně zapojuješ vyprávění pomocí jednání, což je ona „činohra v užším slova smyslu“, aniž by jazyk jako takový měl významonosnou funkci. Dává to smysl?

Určitě. Někdy tam vznikají situace v činoherním slova smyslu víc, někdy míň, ale stavěli jsme to od vztahování se jednoho člověka ke druhému. Od co nejextrémnější intenzity vztahu. Ten vztah se někdy projevuje v hlase, který naléhá, ale na- opak ne v těle, které nedokáže přistoupit, obejmout nebo se prostě jen dotknout druhého. Tím vzniká ta dramatičnost nebo situačnost. Před čtyřmi lety na Pražském quadrienalle byla na piazzetě Národního divadla taková instalace — skleněná vitrína, v níž se vždycky dvojice lidí objala a zůstala nehnutě v objetí na půl hodiny. Pro mě to bylo ohromně silné. Nedávno jsem byl na tanečním představení, kde potom šli tanečníci mezi diváky a podařilo se jim ne teatrálně, ne jakoby, ale opravdu se vsávat pohledem do konkrétních diváků a potom se jich třeba i dotknout. Takové vztahování se, které není falešné, které není jen trik. O to mi šlo.

To mi matně připomnělo, že jsem četl o jednom britském projektu, který spočíval v tom, že každého z diváků, kteří měli zavázané oči a byli volně rozmístěni v prostoru, objal jeden člen pěveckého sboru, který potom začal takhle rozobjímaně zpívat.

To je úžasný... V něčem je pro mě inspirativní taneční divadlo — v tělovosti a v jiném přístupu k přítomnosti těla v prostoru. A v něčem výtvarné instalace, protože tohle často dělají spíše výtvarníci — ty projekty, které jsou performativní, ale ne divadelní ve smyslu dramatičnosti.

A inspiruje tě, když jedeš na Šrámkův Písek? Jezdíš tam rád? 

Já na Šrámkův Písek jezdím moc rád, a kdybych tam nejezdil rád, tak bych tam prostě nejezdil, protože já nemusím. Nevyrůstal jsem v amatérských souborech a mám jinou náplň života. Ale vždycky tam je nesmírně příjemná atmosféra, a hlavně tam vždycky vidím dvě nebo tři věci, které mě silně inspirují.

Jasně, a...
Já už jsem tohle o Písku bohužel víckrát někam psal a někde říkal.

No tak tam dáme i tohle. 

Že už se opakuju, výborně.

Tys na podzim připravil autorský projekt Po sametu s činohrou Národního divadla. Jaká je zkušenost člověka, který se pohybuje zejména v nezávislém divadle, a najednou přijde do takovéhle instituce?

To jsou nenápadné, jemné rozdíly na každém kroku... V první řadě bylo nesmírně příjemné setkání s tou hereckou skupinou, kde byli čtyři herci z Národního divadla (Pavla Beretová, Filip Kaňkovský, Taťjana Medvecká a Saša Rašilov) a dva od nás z Boca Loca Lab (Pavol Smolárik a Petr Vančura). To, že tam byli ti dva zvnějšku, se ukázalo jako důležité, protože my zkoušíme úplně jiným způsobem — a místní herci to velice rychle pochopili, ale bez těch dvou by to asi chápali podstatně obtížněji. Jenom mám takový problém, který s postupem repríz narůstá: potřeboval bych, aby tamní herci byli introvertnější v hereckém projevu. Nepodařilo se mi dostatečně prolomit určitou okázalost toho, jak hrají. Těžko se to popisuje, ale asi takhle — herec hraje zevnitř, ze sebe, pokud to tedy není šmíra, ale zároveň se stará o formu, jakou své emoce a sdělení předává divákovi. A oni to pro svou zkušenost z velkého prostoru prodávají divákům příliš demostrativně, hrají příliš ven. Spousta lidí mi chválí, jak v té inscenaci hrajou báječně...

Já si to myslím taky... 

... ale mně je to pořád málo. Pořád bych to vztahoval dovnitř.

Po sametu. FOTO Jakub Fulín

Takže introvertní divadlo? 

Ale to zaručeně! To naprosto zaručeně! Když jsem přišel do prváku na DAMU a když mě poprvé pustili k hercům, řekl mi můj pedagog jedinou věc: abych nekecal hercům do hlasu, protože tělo ještě vidíme v zrcadle, ale svůj hlas opravdu neznáme, je spojený s dechem a s vnitřkem těla a je to to nejcitlivější. Takže divadlo hlasů by vlastně mělo být introvertní. Jasně, existují takové ty formální voicebandy, myslím sborové rytmizované recitace, které jsou spíše hlučné. Ale zacházení s hlasem v jemných nuancích je samo o sobě bytostně introvertní. My pracujeme s mikrofony, které umožňují herci stát úplně zády nebo ležet — a stejně je to slyšet. Takže ano, o to mi jde: o introvertní divadlo.

A tvoje nové Libozvuky v Minoru jsou introvertní divadlo pro děti?

Svým způsobem určitě. Je tam docela dost herců, deset, konkrétně, a jsou na sebe hodně napojení, mají drajv, takovou vitální energii, ale to, co dělají, je leckdy velice jemné a na dětskou hudební inscenaci i velice tiché — ne proto, že by nemluvili nahlas, ale protože prostě nejsou nazvučení. Skladatel Marek Doubrava, který to se mnou připravoval, po premiéře říkal, že má velkou radost právě z toho, že tomu úplně chybí jakýkoliv dozvučený, rockový sound. Z té tichosti.