úterý 31. května 2016

O tom, jak ne vždy to inzerované musí být automaticky tím nejlepším

REFLEXE - Valaši v pohybu: Vznikne? 
„Seskupení kamarádů“ Valaši v pohybu přijelo na Šrámkův Písek s „divadelní improvizací“, jak sami označují svoji inscenaci v anotaci - což může působit dojmem, že právě improvizace bude na daném kusu tím nejpoutavějším. A ona je… poutavá. Je efektní a divácky přitažlivá. Ale taky laciná. Spoléhá se totiž na divákův egoismus a vědomě s ním pracuje.
Na počátku této divadelní improvizace byl papír. A divák jdoucí kolem papíru byl vyzván k možnosti interakce sepsáním libovolné věty na útržek papíru. Tyto útržky papírů jsou v konkrétních, předem připravených situacích ve scénáři náhodně vybírány a čteny nahlas. A je to vtipné. Poprvé, podruhé, potřetí. A pak už vlastně ani ne. A taky ani ne ve chvíli, kdy se herec při čtení divákovi věty zadrhává, protože ji nemůže přečíst a není mu v té chvíli dobře rozumět. Ale divák se směje. Divák netrpělivě očekává, jestli další věta, která se bude číst, nebude právě ta jeho. A to napětí funguje. Vytváří gag, který nemá v inscenaci jiného cíle, než být gagem daného okamžiku.
Přílišná akcentace improvizace odsouvá do pozadí daleko zajímavější inscenační prvek, a to propojení vizuální projekce na místě vznikající malby a živého hudebního podkresu. Improvizovaného hudebního podkresu, který stojí za větší pozornost, než jaké je na první pohled věnováno samotné divadelní improvizaci.  
Příběh inscenace je zahalen tajemstvím. Pohrávání si s alter egem, náhodnými souvislostmi… Indície nás navádí k rozluštění hádanky, jejíž odpovědí je, že protagonisté jsou otcem a synem. Paradoxně necítím v tomto rozluštění příběhu žádné vyvrcholení, žádné „Aha!“ Vlastně je mi zcela jedno, kam celých těch čtyřicet minut směřovalo a tenhle (lehce) kýč klíč mi spíš kazí docela příjemné vzpomínání na tenhle audiovizuální, melancholicky zahalený, prožitek. A tak ho vytěsňuju a je to tak lepší.  

pondělí 30. května 2016

Rituál za mrtvé a trpící

REFLEXE - Teď, nádech a leť: Slepice není pták, Ukrajina není cizina

Vypadá to na posezení u piva. Vcházím do hlediště a stejně jako včera u D.R.E.D.u i zde jako by inscenace byla kdesi v minulosti dávno započata a diváci do ní vešli v libovolný moment jejího konstantního děje. V sále se krájí zelenina na boršč, na hospodských stolech jsou květiny, sedí u nich herci i diváci, z rádia zní hudba. Nastoluje se časoprostor: domácká idylka v bezčasí? Rodinná večeře? Ticho před bouří.

Dva příspěvky od Miroslava Paulíčka

Národní pornografie

Již před více než půlstoletím rehabilitoval ruský literární vědec Michail Bachtin Rabelaisův román Gargantua a Pantagruel (který ještě Šalda označoval za oplzlý – co jiného si ostatně myslet o knize, v níž po kapitole o Aristotelovi následuje kapitola o vytírání zadku) tím, že v něm objevil středověkou, tzv. karnevalovou kulturu. Její podstatou je specifický smích, který bývá velmi vulgární, neuctivý, výsměšný vůči řádu světa a který přitom tímto zneuctěním řád oživuje a obrozuje. Karnevalový smích je spojen s tělesností a sexualitou – nikoli ovšem způsobem souboru D.R.E.D., jejichž nahota není ani v nejmenším výsměšná, spíše snad estetická, nýbrž zcela nepochybně tak, jak to předvedly dámy ze souboru Děvčátko a slečny, na což v diskusi správně poukázal Martin Pšenička.

neděle 29. května 2016

ON-LINE PŘENOS: Rozborový seminář č. 3 a vyhlášení výsledků

15:07 Začínáme.

Zelíčko, zelíčko, celer řapíkatý

REFLEXE: Divadlo Kámen – Ztrátu obsahu v konfekčním obalu

Od Divadla Kámen by člověk čekal leccos, ba možná už skoro cokoliv – jenom romantickou komedii spíš asi ne. A přece, kdybych hledal žánrové označení pro Ztrátu obsahu v konfekčním obalu, skončím nejspíš nakonec právě u téhle škatulky. Samozřejmě je to inscenace svébytně kamenná, plná absurdity: osudové setkání a spojení dvou párů tu způsobí nikoliv samotná záměna kufrů (což je klasický prvek konstrukce žánrové zápletky), ale až to, že postavy nejsou onu záměnu schopny řešit, přestože řešení je nabíledni. Ve chvíli, kdy se situace rozplete (ve skvostné scéně s dokonale zbytečnou konzultantkou, které hrdinové draze zaplatí i přes to, že na východisko již mezitím přišly bez ní), způsobí (anebo prohloubí?) to vztahovou krizi a nakonec vede k tomu, že si páry vzájemně vymění partnery.

Miroslav Paulíček: Kdo může být umělcem?

První a poslední hra prvního dne Šrámkova Písku se téměř nemohly lišit více, přesto se dotýkaly stejného, sociologicky nesmírně zajímavého fenoménu, totiž umělecké tvorby. Plzeňští Buddeto! zpracovali vtipně, zábavně a radostně téma traumatizujících zážitků ze školky, mezi nimiž se několikrát opakoval stále aktuální problém, že mnohé učitelky, trvajíce na pevných pravidlech toho, jak se má kreslit či zpívat, ubíjejí imaginaci dětí a od nejútlejšího věku v nich pěstují odpor k umění.

Nad slivovicí, čajem a Lorkou

REFLEXE – Teatr Vaštar: Krvavá svatba

Inscenace Lorkovy Krvavé svatby souboru Teatr Vaštar začíná, když před usazující se publikum předstoupí dvě hlavní protagonistky a nabídnou divákům kávu a čaj. Nejde primárně o nějaký znak, o žádný rafinovaný zcizovací prvek. Je to naprosto bezelstná a upřímná nabídka dvou žen na zpříjemnění chvíle, na posilnění před představením. Je to pobídka ke sdílení a společnému odvyprávění příběhu, které se má odehrát. 

Variace na absurdní téma

REFLEXE – Šubrd: Štempl

Mladý soubor z Jihlavy tu představil autorskou inscenaci na motivy absurdního divadla. K inspiraci tímto „žánrem“ se soubor jednak hlásí sám ve své programové anotaci, ovšem uhodnout to lze i bez nápovědy: využívání (určitých) prvků absurdního divadla je tu natolik přímé a bezelstné, že si až divák může klást otázku, zda vůbec vidí něco nového.

Balabán in '69

REFLEXE - D.R.E.D.: Dekalog/Balaba

Za doprovodu příjemného, živě interpretovaného jazzu vcházím do sálu. V jakési zvukové opozici proti sametové, svobodné improvizaci nástrojů mě dvojice z jeviště bombarduje mechanickým výčtem souřadnic. D3 – F8 – A5. Místo očekávatelného „zásah“ nebo „samá voda“ zní stále dokola odpověď: „Jablka jsem nikdy nejedla.“ Nehrajeme hru na lodě. Lokalizujeme ráj? G6 – zásah! A rovnou do Stromu poznání? Těžko říci. Ale jablek z něj spadlo hodně.

Hra rozdováděných panen

REFLEXE – Děvčátko a slečny: Ušubraná

Je to jen takové škádlení. Půvabná konfrontace kdesi mezi dvěma pastvinami. Bitva dvou folklórních rapperek, „freestyle“ plnokrevných, prsatých pasaček, roztančených, rozezpívaných a – konzervativní divák či čtenář promine – rozvášněných a nadržených. Poetická koláž o onom věčném a věčně tabuizovaném „však vy víte, o tamtom“ (následuje všeobecné červenání a trapná chvíle ticha).

Tři otázky pro Petra Haška

Po představení Magdalény lascivní a kajícné jsme se na chvilku potkali s jejím režisérem Petrem Haškem, uměleckým šéfem Geisslers Hofcomoedianten a zároveň budějovického Malého divadla.

O třech hodinkách

REFLEXE – Antonín Puchmajer D. S.: JAKO (škorperetka)

Klíčovou vlastností puchmajeří škorperetky je znejisťování diváka: co všechno z té řady osobních vzpomínek je pravda? Pokud pravdivé jsou, co si počít s onou ironizující zpěvoherní formou? A je vůbec možné, aby byla pouze ironizující, když je tak skvostně (skladatelsky i pěvecky) provedená? A proč má ten muž potřebu tohle všechno divákům vyprávět?

sobota 28. května 2016

Takové sobotní intimní dopoledne

REFLEXE - DĚS: Nazdar Ančo!

Ač si nejsem jistá, zda to do téhle reflexe patří (respektive jsem si vlastně docela jistá, že ne), neušetřím vás zákulisního redaktorského kontextu. To dnešní ráno, aniž bychom tušili, co nás za pár desítek minut čeká, jsme vesele za svitu ranního slunka (čekajíce na vaječné omelety a játrové paštiky v místní snídanárně) rozebírali, jak velký heroický čin to je, když jde chlapec obstarat své dívce hygienické potřeby. Mimo jiné. Historky k tomuto tématu nám udržely živou konverzaci po celou dobu našeho ranního občerstvování (i následného přesunu do divadla) a tak napojení se na představení Nazdar Ančo! bylo vcelku kontinuální  – což se u patnáctiminutového tvaru poměrně hodí.
Nic. Tma. Světlo – bum. Na jevišti poměrně jednoduchá scéna – psací stůl s nataženým papírem místo přední desky (a na stole sedící dívka oblečená v černobílém) a černobílý taburet coby hrací kostka (a na něm také sedící dívka oblečená v černobílém). Počíná dialog dvou postav, které jsou ve skutečnosti jednou osobou. Dialog o přátelství, letních láskách, poznání, intimitě, první menstruaci a naivních představách toho, co sami ještě nezažily a třeba je jednou čeká.
Jakkoli je na obou protagonistkách vidět, že mají věk, o němž (si) hrají, dávno za sebou, dokáží přesto (anebo právě proto) zacházet s textem citlivě. Tématizací přechodu z jednoho vývojového stavu do dalšího připomíná tahle hříčka včerejší kabaretní útržky plzeňských BUDETTO!, s motivem je ale nakládáno jinak. Zatímco včera sloužil motiv přechodu z dětského světa do toho dospělého spíše coby zastřešující rámec tématu jiného, v Nazdar Ančo! je dané téma rezonující látkou, se kterou se po celých patnáct minut pracuje.
Krátká hříčka nemá ale ambice složitě rozehrávat téma vnitřního rozpoložení třináctileté slečny. Otázky neklade, ani na žádné neodpovídá. Inspirováni literární předlohou Alexandry Berkové popisují obě představitelky přechodnou černobílou situaci  –  nic víc, nic míň. Je to poměrně příjemné a pro patnáct minut tak akorát. Prostě takové prima pohlavní dopoledne (vzpomínaje ještě na lascivní Ušubranou, která následovala vzápětí po Nazdar Ančo!) po třech hodinách spánku.
Zamrzí snad jen nerozehraný potenciál taburetu představující hrací kostku, což výstižně vyjádřil malý chlapec sedící za mými zády dotazem: „A proč tam je ta kostka?!“

ROZHOVOR:

Je to poprvé, co jste se částečně odpojily od svého souboru DĚS a vytvořily si (ač stále pod záštitou DĚSU) vlastní inscenaci?
M: Ano, je to poprvé.
Proč to vymezení?
V: DĚS je divadelní soubor složený asi ze sedmnácti dětí, přičemž nejmladšímu je asi devět let, takže většinou hrajeme pohádky. A tak jsme si řekli: „Pojďme udělat něco společně, ve dvou.“ Byl to pro nás svátek a možná o to víc nás pak celá ta příprava bavila.
Takže položit vám otázku, která varianta vzniku a přípravy inscenace vás bavila víc, by bylo asi zbytečné…
M: Ne tak docela. Třeba mě osobně baví i ty pohádky, ta práce s dětmi má taky něco do sebe. Ale pracovat samostatně je nám samozřejmě bližší.
Literární předlohou vaší hříčky je povídka Alexandry Berkové. Jak jste k této autorce přišly, nepřišlo vám, že už vám téma přicházející puberty nemá co říct?
M: Moje mamka nám ji doporučila. A naopak – zahrát v tom věku, o kterém hrajeme, něco takového, bychom vůbec nedokázaly. Teď už to můžeme brát z nadhledu.
A další plány?
V: My určitě máme v plánu příští rok načít novou inscenaci zase ve dvou a zase sami. Tahle spolupráce nám vyhovuje, rozumíme si a také se na tom naučíme spoustu nového. 

ON-LINE PŘENOS: Rozborový seminář č. 3 (Antonín Puchmajer D.S., Teátr Vaštar, Valaši v pohybu, DRED)

20:12 Porota se schází.

ON-LINE PŘENOS: Rozborový seminář č. 2 (DěS, Děvčátko a slečny, Šubrd)

13:03 V přísálí Divadla pod Čarou je skoro úplné ticho. (Před bouří?) Pět židlí pro porotu je prázdných, osamělí posluchači se pomalu trousí. Jen Jarka Holasová s Luďkem Richterem si povídají, kupodivu nejen o divadle. Brzy se ale začne rozebírat. Sledujte přímý přenos s námi.

Umění jako životní styl

REFLEXE - Relikty Hmyzu: F.Racek /život a dílo/

Letošní inscenace pražského souboru Relikty Hmyzu, se kterou soubor obnovil činnost po zhruba tříleté odmlce, má v podtitulu slova „Život a dílo“. Přímo tak odkazuje na jeden ze dvou hlavních inspiračních zdrojů, kterým je vedle Čechovova Racka román Karla Čapka „Život a dílo skladatele Foltýna“. Zároveň však, a to je samozřejmě podstnější, tím inscenace prozrazuje jedno ze svých témat: vztah života a umění. Téma umělosti nebo autenticity života, stejně jako autenticity nebo umělosti umění. A právě dvojí směr tohoto vztahu tvoří klíčovou problematiku, nad kterou se inscenace, alespoň v mém čtení, zamýšlí: tvoříme živoucí umění, nebo žijeme umělý život?

Besídka o předškolních dobrodružstvích i o těch, co budou následovat

REFLEXE - BUDDETO: Přemnohá dobrodružství, jakož i hrdinské skutky rytířů nízkého stolu – útržky eposu

Nebýt dospělým. Být dítětem. Být čímkoli chcete. Být rytířem? Třeba. Třeba rytířem nízkého stolu. A coby rytíř zažít dobrodružství, být hrdinou i poraženým, na bitevním poli jménem školka.

Bezostyšně krátká chvála bezostyšnosti

REFLEXE – NJ feat. Uhřík: Třicetosm dva

Nedivím se těm, kteří představení Třicetosm dva souboru NJ feat. Uhřík z Nového Jičína nepřijali. Nedivím se jim, ale zároveň vím, proč a čím mi připadá cenné. Nikoliv svým smyslem pro humor, jakkoliv není humoruprosté, nýbrž svým smyslem pro nehumor, svým zcela bezhlavým herectvím, které se po hlavě vrhá do vod vědomého trapna, absolutním osobním nasazením ve službách naprosté pakárny. Jedním slovem: je to divadlo bezostyšné.

pátek 27. května 2016

ON-LINE PŘENOS: Rozborový seminář č. 1 (Buddeto, DJ feat. Uhřík, Relikty HMYZu)

22:41 Rozborový seminář zahájen, porota se sešla (zleva) Vladimír Hulec, Jozef Krasula, Jan Císař, František Zborník, Martin Pšenička. Zároveň hladovému reportérovi z baru donesli klobásu. Výpadky v přenosu nejsou způsobeny poruchou na vašem příjmači.

Inzerát: Kámensitting

První zprávou z Písku je inzerát, který nám zaslal Petr Odo Macháček. Odměny jsou lákavé, doporučujeme dočíst do konce!

Divadlo Kámen hledá hlídače dětí na dobu svého představení
 
Zájemci budou bohatě odměněni.
 
Potřebujeme: 
- odpovědné hlídání 3 malých dětí (2 až 7 let) v neděli zhruba od 9:30 do 12:00
 
Nabízíme:
- celý den otevřený účet v baru Divadla pod čarou
- ceremoniální poděkování
- dobrou záminku pro vyhnutí se našemu představení

Kontakt na divadlo redakce ráda zprostředkuje.

středa 25. května 2016

Blíží se Písek 2016

Už v pátek začíná další ročník Šrámkova Písku 2016. S ním se vrací i náš blogový zpravodaj, který se naplno spustí také v pátek. Mezitím se můžete seznámit s programem a dalšími náležitostmi a třeba si i stáhnout programovou brožurku, která vám dá řadu dobrých důvodů, proč do Písku vyrazit. Protože je na co se těšit – a my doufáme, že se můžeme těšit i na vás!