REFLEXE - Teď, nádech a leť: Slepice není pták, Ukrajina není cizina
Vypadá to na posezení u piva. Vcházím do hlediště a stejně jako včera u D.R.E.D.u i zde jako by inscenace byla kdesi v minulosti dávno započata a diváci do ní vešli v libovolný moment jejího konstantního děje. V sále se krájí zelenina na boršč, na hospodských stolech jsou květiny, sedí u nich herci i diváci, z rádia zní hudba. Nastoluje se časoprostor: domácká idylka v bezčasí? Rodinná večeře? Ticho před bouří.
Jsme na Ukrajině v předvečer války. Folklórní zpěv se mísí se současným ukrajinským popem, reprodukovaným z rádia – do čistoty folklórní melodie vniká jakási nová disproporce, staré jistoty jsou bořeny a do každodenní rutiny se vkrádá nejistota a absurdita blížícího se konfliktu. Události, jejichž katalyzátorem byl kyjevský Majdan, se daly do pohybu – a za sebou zanechávají roztroušené mrtvoly, zbořené domy, opuštěná města a pohnuté lidské osudy.
Právě těmito místy soubor Teď, nádech a leť procházel, právě tyto roztroušené příběhy sbíral během výpravy na jižní a východní Ukrajinu. Útržky rodinných tragédií, novinových výstřižků, náborových plakátů či propagandistických spotů v televizi. Slepice není pták, Ukrajina není cizina je dokumentární koláží autentických příběhů, zasazenou do jakéhosi hostince (snad na frontové linii), kde se scházejí anonymní, zároveň však zcela konkrétní postavy. Přicházejí ze všech stran, nehledě na národnost či ideologii, ke které se hlásí. Sedají si a zpovídají se, zpívají. Apelativně, se zrakem upřeným do diváků. Neutrálním až bezbarvým hlasem líčí obrazy ze života ve válečném stavu – a to ve stejnou chvíli, kdy v pozadí kdosi tančí, kdosi jde z divadelního baru na toaletu, kdosi se směje. Herecká úspornost není v tomto ohledu překážkou – inscenace je tvořena především slovem a slovo je primárním nositelem těch nejzásadnějších významů. Rámec, do něhož jsou obrazy vkládány, je chytře vykonstruován. Je metaforický, přitom konkrétní – jsme v hospodě, vaří se skutečné jídlo a hovoří se ukrajinsky. Nejde tedy o ploché, monologické výčty lidských tragédií. Inscenace vytváří konstantní napětí mezi diváky, herci a scénou (vyzdvihuji např. výborný způsob, jakým byl vytvořen zvuk jedoucího tanku – pouhým pomalým posuvem stolů). Toto napětí se ztrácí v momentech poměrně zdlouhavých přestaveb, předělů pro kostýmní změnu apod. Je možná škoda, že se inscenace neodehrávala v ještě „hospodštějším“ prostředí – na elevaci jsem onen hospodský rámec přijímal obtížněji. Inscenace souboru Teď, nádech a leť jsou zpravidla jakýmsi divadelním rituálem, který nesnese kukátkové uspořádání hlediště. Tato hra není výjimkou, a tak by ji možná slušelo prolnout jeviště a hlediště, posadit diváky mezi více stolů. Vypravovat mezi nimi, přes sebe. Uspořádat ještě o něco intenzivnější, intimnější rituál za mrtvé, zapíjet mešním pivem a odejít z hracího prostoru tak, aby divadelní přežitky, jakou je např. děkovačka, nikomu nepřišly na mysl.
ROZHOVOR s Davidem Zelinkou, režisérem, spolutvůrcem a účinkujícím.
Když sleduju vaše divadlo, vždycky mě napadá – do jaké míry jsou vaše hry autentické? Jsou všechny texty sesbírané?
Všecky texty od někoho jsou, někdy je více výpovědí více lidí slepeno dohromady – například ten dlouhý příběh. Nic tam není vymyšlený. Ten výjezd na Ukrajinu nebyla cesta za určitým cílem, spíš zažít tu atmosféru, jít do hospody.
Jsou členky souboru Ukrajinky? Není něco z toho jejich autentický zážitek?
Jedna je Polka, ale umí rusky výborně, i ukrajinsky. Druhá je Lotyška, ale taky umí výborně rusky. Nejde tedy o jejich zážitky.
Viděl jsem tady váš Kábul, Bagdád, Ar Raqquah, Maarran – i tam jste posadili diváky na jeviště a hráli jste v alternativním prostoru. Uvažujete někdy o klasickém kukátku?
Myslím, že to nemá cenu. Vzpomínám na Hronov – tam jsme hráli sice pod elevací, ale na čistých dlaždičkách, to tomu hodně ubralo.
V Kábulu i Ukrajině se vyskytlo několik portrétů. Jde o skutečné lidi?
V obojím šlo o autentické portréty. O skutečné lidi.
Žádné komentáře:
Okomentovat