Národní pornografie
Již před více než půlstoletím rehabilitoval ruský literární vědec Michail Bachtin Rabelaisův román Gargantua a Pantagruel (který ještě Šalda označoval za oplzlý – co jiného si ostatně myslet o knize, v níž po kapitole o Aristotelovi následuje kapitola o vytírání zadku) tím, že v něm objevil středověkou, tzv. karnevalovou kulturu. Její podstatou je specifický smích, který bývá velmi vulgární, neuctivý, výsměšný vůči řádu světa a který přitom tímto zneuctěním řád oživuje a obrozuje. Karnevalový smích je spojen s tělesností a sexualitou – nikoli ovšem způsobem souboru D.R.E.D., jejichž nahota není ani v nejmenším výsměšná, spíše snad estetická, nýbrž zcela nepochybně tak, jak to předvedly dámy ze souboru Děvčátko a slečny, na což v diskusi správně poukázal Martin Pšenička.Dnes, kdy zažíváme – slovy Zygmunta Baumana – karneval každý den, protože směšným se stalo v podstatě všechno, už tento výsměšný smích příliš neobrozuje. Málokdo odcházel z představení Děvčátka a slečen výrazně obrozen, nanejvýš snad národně, protože soubor dovedně spojil ve hře Ušubraná lidovou slovesnost sbíranou Erbenem se stejně milostnou, jen o poznání vulgárnější lidovou slovesností, kterou sbíral Karel Jaroslav Obrátil. Tento kontrast milostného a pornografického překvapivě svádí k úvahám o národě. Každý národ si totiž hýčká vedle svých velikánů také autentické umění lidové. V ideálním případě dojde ke spojení obojího, jako když Leoš Janáček upravil lidové písně, z nichž některé zazněly v Erbenově verzi i na představení. Vnucuje se však otázka: co by si národ počal, kdyby Janáček hudebně zpracoval písně svého hukvaldského spolurodáka Obrátila?
Kde jsou autoři?
Profesor Císař si v jedné z debat povzdechl, že herci velmi málo rozvíjejí své herectví. Za pozornost ovšem také stojí, že téměř všechny hry na Šrámkově Písku vycházejí z cizích předloh, z životů protagonistů nebo z příběhů jiných lidí. Nebýt Divadla Kámen, asi by největším autorským výkonem bylo absurdní drama skupiny Šubrd, v němž jsou ale zjevné inspirace hrami Havlovými a romány dystopickými, zvláště tím Orwellovým. Proč tedy téměř nevznikají postavy a příběhy, proč chybí chuť, potřeba nebo schopnost je dělat?
Odpovědí může být více, třeba školství skutečně ubíjí literární kreativitu, ostatně většina herců je zde nepochybně velmi vzdělaná, zvlášť humanitně. Mezi spisovateli a básníky je vlastně situace podobná – většina z nich také nejde dál než k autobiografickému vyprávění nebo k (jakkoli kreativní) práci s jinými texty. Možná již skutečně bylo vše důležité napsáno a nezbývá než zkrátka žít, případně aktualizovat příběhy staré. Je však také možné, že hektická doba s přemírou podnětů nepřeje náročné tvorbě autorských textů nebo že za ně nikdo nechce nést odpovědnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat