Takové sobotní intimní dopoledne

REFLEXE - DĚS: Nazdar Ančo!

Ač si nejsem jistá, zda to do téhle reflexe patří (respektive jsem si vlastně docela jistá, že ne), neušetřím vás zákulisního redaktorského kontextu. To dnešní ráno, aniž bychom tušili, co nás za pár desítek minut čeká, jsme vesele za svitu ranního slunka (čekajíce na vaječné omelety a játrové paštiky v místní snídanárně) rozebírali, jak velký heroický čin to je, když jde chlapec obstarat své dívce hygienické potřeby. Mimo jiné. Historky k tomuto tématu nám udržely živou konverzaci po celou dobu našeho ranního občerstvování (i následného přesunu do divadla) a tak napojení se na představení Nazdar Ančo! bylo vcelku kontinuální  – což se u patnáctiminutového tvaru poměrně hodí.

Nic. Tma. Světlo – bum. Na jevišti poměrně jednoduchá scéna – psací stůl s nataženým papírem místo přední desky (a na stole sedící dívka oblečená v černobílém) a černobílý taburet coby hrací kostka (a na něm také sedící dívka oblečená v černobílém). Počíná dialog dvou postav, které jsou ve skutečnosti jednou osobou. Dialog o přátelství, letních láskách, poznání, intimitě, první menstruaci a naivních představách toho, co sami ještě nezažily a třeba je jednou čeká.

Jakkoli je na obou protagonistkách vidět, že mají věk, o němž (si) hrají, dávno za sebou, dokáží přesto (anebo právě proto) zacházet s textem citlivě. Tématizací přechodu z jednoho vývojového stavu do dalšího připomíná tahle hříčka včerejší kabaretní útržky plzeňských BUDETTO!, s motivem je ale nakládáno jinak. Zatímco včera sloužil motiv přechodu z dětského světa do toho dospělého spíše coby zastřešující rámec tématu jiného, v Nazdar Ančo! je dané téma rezonující látkou, se kterou se po celých patnáct minut pracuje.

Krátká hříčka nemá ale ambice složitě rozehrávat téma vnitřního rozpoložení třináctileté slečny. Otázky neklade, ani na žádné neodpovídá. Inspirováni literární předlohou Alexandry Berkové popisují obě představitelky přechodnou černobílou situaci  –  nic víc, nic míň. Je to poměrně příjemné a pro patnáct minut tak akorát. Prostě takové prima pohlavní dopoledne (vzpomínaje ještě na lascivní Ušubranou, která následovala vzápětí po Nazdar Ančo!) po třech hodinách spánku.

Zamrzí snad jen nerozehraný potenciál taburetu představující hrací kostku, což výstižně vyjádřil malý chlapec sedící za mými zády dotazem: „A proč tam je ta kostka?!“

ROZHOVOR:

Je to poprvé, co jste se částečně odpojily od svého souboru DĚS a vytvořily si (ač stále pod záštitou DĚSU) vlastní inscenaci?

M: Ano, je to poprvé.

Proč to vymezení?

V: DĚS je divadelní soubor složený asi ze sedmnácti dětí, přičemž nejmladšímu je asi devět let, takže většinou hrajeme pohádky. A tak jsme si řekli: „Pojďme udělat něco společně, ve dvou.“ Byl to pro nás svátek a možná o to víc nás pak celá ta příprava bavila.

Takže položit vám otázku, která varianta vzniku a přípravy inscenace vás bavila víc, by bylo asi zbytečné…

M: Ne tak docela. Třeba mě osobně baví i ty pohádky, ta práce s dětmi má taky něco do sebe. Ale pracovat samostatně je nám samozřejmě bližší.

Literární předlohou vaší hříčky je povídka Alexandry Berkové. Jak jste k této autorce přišly, nepřišlo vám, že už vám téma přicházející puberty nemá co říct?

M: Moje mamka nám ji doporučila. A naopak – zahrát v tom věku, o kterém hrajeme, něco takového, bychom vůbec nedokázaly. Teď už to můžeme brát z nadhledu.

A další plány?

V: My určitě máme v plánu příští rok načít novou inscenaci zase ve dvou a zase sami. Tahle spolupráce nám vyhovuje, rozumíme si a také se na tom naučíme spoustu nového.