sobota 28. května 2016

Umění jako životní styl

REFLEXE - Relikty Hmyzu: F.Racek /život a dílo/

Letošní inscenace pražského souboru Relikty Hmyzu, se kterou soubor obnovil činnost po zhruba tříleté odmlce, má v podtitulu slova „Život a dílo“. Přímo tak odkazuje na jeden ze dvou hlavních inspiračních zdrojů, kterým je vedle Čechovova Racka román Karla Čapka „Život a dílo skladatele Foltýna“. Zároveň však, a to je samozřejmě podstnější, tím inscenace prozrazuje jedno ze svých témat: vztah života a umění. Téma umělosti nebo autenticity života, stejně jako autenticity nebo umělosti umění. A právě dvojí směr tohoto vztahu tvoří klíčovou problematiku, nad kterou se inscenace, alespoň v mém čtení, zamýšlí: tvoříme živoucí umění, nebo žijeme umělý život?

Jde tedy o téma autenticity. A rozhodně ne pouze v umění nebo v životě umělců: do dobře známé a aktuální roviny se téma transformuje už od samého začátku, kdy herci komentují současné dění na sociálních sítích, respektive kdy komentují to, jak jejich současný stav sociální síť zprostředkovává. V centru zájmu tak už není samotný život, ale jeho reflexe (umělecká nebo jakákoliv jiná). Nejde o to, jak nám chutná jídlo v restauraci, ale jak se bude vyjímat na našem instagramovém profilu. Vidíme diváka s mezerou mezi zubama a jako první nás napadne, jestli by se tento motiv dal využít v naší nové hře, jak říká v trigorinovském monologu jedna z postav F.Racka. 
 
Další z témat rozvíjí celkový dějový rámce inscenace, kterým je smuteční hostina (za Trepleva, nebo prostě za Umělce). Odpovídá se tak totiž na otázku, kdo jsme: pohrobci velkých dějin, pohrobci velkých umělců, velkých reforem. Děti, jak říkají postavy v autorském troj-monologu ke konci hry.

V samotné inscenaci, v její jevištní podobě, dominuje především výrazná scénografie v kombinaci s atmosférickou hudbou a částečně i herecké výkony. Tím chci říct, že poněkud upozaděna je mizanscéna; že k pohybu herců v prostoru a k jejich vzájemné interakci dochází v očekávatelné míře, v očekávatelném provedení (občas někdo vyleze na stůl, občas pod a jednou dojde k umírněně naturalistickému fyzickému konfliktu). Manipulace s telefony je například po celou dobu týž – ačkoliv jde o hojně užívánou rekvizitu, nijak výrazně se nezkoumá její materiálový ponteciál, pracuje se s ní pouze jako se znakem. Z tohoto pohledu jsou naopak povedené obě výrazné scény jezení: cibule i kuře/racek jsou stejně tak dobře využity jako materiál i jako znak. S rekvizitami je však zřejmě nejzajímavějším způsobem zacházeno tehdy, když si Vojtěch Vávra, coby jeden ze tří hlavních protagonistů, lehne pod stůl, čímž se připodobní k figurínovému Treplevovi na stole. V momentě, kdy si postava lehne a na plátně se promítně její oblíčej, přijde o hlas (pustí se nahrávka), čímž odkáže na zalepenou pusu Trepleva/figuríny na stole.
  
ROZHOVOR

F.Racek má poměrně komplikovaný scénický řešení. Vy jste ho zkoušeli do prostoru pražské Venuše ve Švehlovce, ale asi jste museli počítat s tím, že s ním budete jezdit po přehlídkách. Jak se teď vyrovnáte se změnama prostorů? Jak moc se změny dokážou promítnou na celkovym vyznění? Třeba ten dnešní konec, kdy se odcházelo přes lavice, se mi moc líbil.

Šimon: My jsme si dali zadání, aby to šlo lehce přenýst kamkoliv jinam... A vůbec se nám to nepovedlo. Pokaždý je problém, některý věci znova vymyslet. Scéna odcházení na bálkon je zrovna třeba vždycky příjemnou výzvou, na který se většinou docela vyhrajem. Nasvítit to nám ale třeba trvá kolem osmi hodin.

Adam: Výzva je to vždycky, popasovat se s prostorem. A souvisí to i se samotnou inscenací, která se sama snaží rozšiřovat divadelní prostor, třeba skrze médium kamery.

Jak probíhá vaše tvůrčí práce? Kluci napíšou text a ostatní se ho naučejou, nebo to skládate společně?

Šimon: V zásadě je to tak, ale třeba tu důležitou scénu, kdy Vojta, Stefi a Martin popisujou a představujou vlastní tvorbu (Vojta je tam za sebe coby hudebník, Štěpánka coby budoucí herečka a Martin coby budoucí architekt, pozn.red.), tu si každej napsal sám a pak jsme tomu společně dávali tvar na základě improvizací.

A jak si dělíte práci vy dva při psaní, Adame a Šimone? Máte určený role?

Vojta: Já si to vždycky představuju tak, že Adam chrlí spoustu nápadů a Šimon to koriguje a vybírá ty použitelný. Čimž teda nechci říct, že Šimon nemá vlastní nápady... Taky bych řek, že Šimon je spíš náš režisér, zatimco Adam spíš náš dramaturg.

Adam: A my si zas myslíme, že já jsem spíš režisér a Šimon je spíš dramaturg.

Žádné komentáře:

Okomentovat