O třech hodinkách

REFLEXE – Antonín Puchmajer D. S.: JAKO (škorperetka)

Klíčovou vlastností puchmajeří škorperetky je znejisťování diváka: co všechno z té řady osobních vzpomínek je pravda? Pokud pravdivé jsou, co si počít s onou ironizující zpěvoherní formou? A je vůbec možné, aby byla pouze ironizující, když je tak skvostně (skladatelsky i pěvecky) provedená? A proč má ten muž potřebu tohle všechno divákům vyprávět?

Doznávám se k jisté divácké výhodě: protagonistu (auto)biografické inscenace Jakuba Škorpila znám osobně, znám jeho ženu Terezu a některé další členy jeho příbuzenstva, navštívil jsem jeho vinohradský byt a alespoň zhruba vím o průběhu jeho osobního a profesního života. Věděl jsem tedy, že by to všechno být pravda přinejmenším mohla. Zároveň tuším i cosi o Jakubově smyslu pro humor a vidění divadla, pochopil jsem tedy, že to s tou autenticitou a upřímnou výpovědí nejspíš nebude zcela jednoduché.

Emblematickým momentem je pro mě závěr: na jevišti se objeví kapesní hodinky, které figurovaly v jedné z nejdojemnějších, nejsmutnějších epizod kusu, objeví se ale ne jedny, nýbrž hned troje hodinky. Výsledek je dokonale obojaký: milý diváku, ukážeme ti, o čem jsme mluvili, ale rovnou to zmnožíme, aby to vypadalo trochu podezřele.

Jak se dá od tvůrců čekat, jde o hru s nadstavbou, hru na druhou: výpovědní divadlo v sebeparodii. Tentokrát má ale jejich inscenace zcela nesporné bohatství: hudební stránka, třebas by se parodicky hlásila třeba k opusům Miloše Orsona Štědroně, je nezpochybnitelným hudebním dílem sama o sobě, a to ve velice poučené interpretaci pěveckého tria i osobitém přednesu protagonisty. Hodlám inscenaci doporučit k pozornosti dramaturgii pražského bienále Opera – mohlo by být veselo.

Otázky pro Jakuba Škorpila

Je to všechno pravda?
(Smích.) Pravda je…

Relativní?
Ne, ne, ne. Asi devadesát devět procent toho je pravda. Jsou tam úmyslně nechaný chyby, který vznikly tak, že když jsme to připravovali, Martin nahrával, co jsem mu vyprávěl, a už jsme to začali dávat do textu. Když jsem si pak zpětně bral do rukou nějaký fotky, zjistil jsem, že jsem si něco pamatoval blbě. Nebudu říkat, co pravda není, ale většina toho pravda je.

Takže tam není záměrná fabulace?
Není, i když – abych si ohřál svoji oblíbenou polívčičku o dokumentárním divadle, kterou různě odborně rozvíjím – aby bylo dokumentární divadlo účinnější, musí občas lhát. To se tady ověřilo v praxi.

Hodinky od dědečka jsou pravda?
Ano, to jsou dokonce jedny z těch, co jsou na scéně.

Potom mě zajímá, proč děláte divadlo – a proč zrovna takovýhle?
Proč děláme divadlo nevím. Asi proto, že nás pořád baví hrát. A tuhle inscenaci jsme udělali proto, že jsme chtěli zkusit něco jinýho, byla to žánrová výzva. Vladimír Mikulka řekl, že chvíli hrát nebude, že se bude víc věnovat hudbě, takže jsme si vlastně zbyli dva…

… a udělali jste hudební představení.

A udělali jsme hudební představení, protože jsme mohli využít Soniu, což je zázrak, podle mě je to víc její představení než moje. Chtěli jsme si zkusit nedělat tisící kabaret, udělat to trošku jinak.