V rámci zadání

REFLEXE – Karavana deseti slov: V rámci rámcu


Karavana deseti slov uvedla svůj výstup ze semináře. Jde o inscenaci svižnou, hýřící výtvarnými důmyslnostmi a scénickými kouzelnostmi, esteticky propracovanou, ale také sdružující velmi dobré herce schopné nenásilné a příjemné komiky. A zpráva divákovi? Bezelstná manifestace radosti z toho, že (si) hrajeme. Nic víc, nic míň.

Tématem je částečně samotný žánr. Netroufám si však tvrdit, že by se mohlo jednat o jeho studii, protože ačkoliv se nám nabízí několik zajímavých meta-žánrových scén, k odhalovaní nějakých vnitřních principů komiksu nebo detektivky nijak výrazně nedochází.

To však nejspíš ambicí souboru ani tolik není. Ambicí této inscenace možná není ani jakýkoliv jiný obsah. Lépe řečeno: nezdá se, že by si herci přáli oslovit diváka. Nechtějí diskutovat, nechtějí promlouvat, chtějí před ním jen hrát. Způsob, jakým si toto hraní užívají, jak je neskutečně baví být spolu na jeviště (aniž by se jakkoliv předváděli!), to je nepochybně mimořádná a velmi silná kvalita, ale může trochu zklamat diváka, který k tomu očekává i nějakou chuť sdělovat.

Myslím, že tvůrcům inscenace se povedlo znamenitě splnit zadání a nejspíš i vlastní ambice. Jenomže právě fakt, že tu nějaké zadání, byť volné, vůbec bylo, pro mě představuje velký problém: přiznám se, že mě tyto „zadávací“ soutěže rozčilují a výsledky takto motivované tvorby zpravidla považuji za zbytečné. Sice leckdy krásné, rafinované, skvěle udělané, ale zbytečné. Jako v tomto případě.

Kromě této obsahové vyprázdněnosti mi nevyhovoval snad pouze temporytmus. Rychlé inscenační tempo sice baví diváka a zlehčuje mu udržení pozornosti, ale to neznamená, že celé inscenaci prospívá. Bylo by třeba jedné nebo dvou zpomalených pasáží, abych se mohl trochu vzpamatovat, oddychnout si, případně si o věci začít něco myslet. Takto končí celá produkce dříve, než se člověk připraví na to ji vnímat. Není nad čím uvažovat, stíháme se pouze okouzlovat.