REFLEXE - Divadlo Kámen: Dopis poslaný poštou
Ještě jsem s tím nezačal, ale párkrát už mě napadlo udělat po představení průzkum mezi diváky, u nějž by otázka nezněla „Jak se vám to líbilo?“, nýbrž „O čem to bylo?“ A to nikoliv tematicky, ale zkrátka co do příběhu. Z letošního Šrámkova Písku by to mohlo být zajímavé u celé řady inscenací, ale nejvíc by mě lákalo zjistit, jak si kdo poradil s kamenným Dopisem poslaným poštou. Jak se mi to v rámci mé divácké zkušenosti s Kamenem jeví, má se to tady s příběhem tak nějak na půli cesty mezi vcelku jasně srozumitelnými hrami (Deus ex offo či Ras al chajmá) a obtížně uchopitelnou skoroabstrakcí řady jiných. Nebo tak nějak.
Dopis poslaný poštou, jak jsem jej vnímal, je v jistém slova smyslu detektivka: někdo, tedy konkrétně žena (krátkovlasá, dlouhovlasá blondýna, bruneta a černovláska v šatech různé barvy) patrně upálila a/nebo zastřelila svého muže a následně se (možná omylem, vinou záměny dopisu - skoro jako v nějaké klasické frašce!) udala u jakési autority, úřadu, kterému šéfuje muž s tváří Petra Hakena a/nebo gorily a kde pracuje mladá úřednice, která možná je a možná taky není ženinou kamarádkou. Když se ale člověk zorientuje a skoro by se chtěl dozvědět, jak to tedy bylo, vydá se příběh trochu (anebo i docela výrazně) jinudy, a ve výsledku se z něj pravděpodobně stává alegorie náboženství ve vztahu k dnešní realitě. Nebo tak nějak.
Z celku je zřejmá precizita a hlavně naprostá konkrétnost, nenahodilost jednání; především výkon Zdeňky Brychtové v roli zaměstnankyně úřadu pokládám za herecky zcela mimořádný: ostrý, strohý, a přitom s patrným jádrem. Díky tomu smysl možná přímo neuchopíme, ale zcela hmatatelně ho tušíme a máme chuť zlehka nerozumět i nadále. Nebo tak nějak.
Uchvátil mě způsob, jakým se v inscenaci zachází s poezií: přednes prakticky bez příznaku, bez intonace, jen tu rychlejší, tu pomalejší rytmus. A člověka to nutí tím bystřeji vnímat smysl, vlastně víc, než kdyby mu tutéž báseň ušlechtile přednášel takový Jiří Adamíra. A tak je to v Dopise poslaném poštou se vším: oč méně návodu a předžvýkaného smyslu dostáváme, o to silněji se jím chceme zabývat. Nebo tak nějak.
Každý dopis má odesilatele a příjemce. Tento příjemce si v tomto konkrétním Dopise (i když není zřejmé, zda byl příjemce Zahálka tím, komu jej odesilatel poslat chtěl) přečetl komplexní zprávu o světě, ve kterém žije. Pojmenovávat ji nechce, protože to by pak měl dojem, že poskytuje ten návod. A to by teda sakra nerad. Nebo tak nějak.
Ještě jsem s tím nezačal, ale párkrát už mě napadlo udělat po představení průzkum mezi diváky, u nějž by otázka nezněla „Jak se vám to líbilo?“, nýbrž „O čem to bylo?“ A to nikoliv tematicky, ale zkrátka co do příběhu. Z letošního Šrámkova Písku by to mohlo být zajímavé u celé řady inscenací, ale nejvíc by mě lákalo zjistit, jak si kdo poradil s kamenným Dopisem poslaným poštou. Jak se mi to v rámci mé divácké zkušenosti s Kamenem jeví, má se to tady s příběhem tak nějak na půli cesty mezi vcelku jasně srozumitelnými hrami (Deus ex offo či Ras al chajmá) a obtížně uchopitelnou skoroabstrakcí řady jiných. Nebo tak nějak.
Dopis poslaný poštou, jak jsem jej vnímal, je v jistém slova smyslu detektivka: někdo, tedy konkrétně žena (krátkovlasá, dlouhovlasá blondýna, bruneta a černovláska v šatech různé barvy) patrně upálila a/nebo zastřelila svého muže a následně se (možná omylem, vinou záměny dopisu - skoro jako v nějaké klasické frašce!) udala u jakési autority, úřadu, kterému šéfuje muž s tváří Petra Hakena a/nebo gorily a kde pracuje mladá úřednice, která možná je a možná taky není ženinou kamarádkou. Když se ale člověk zorientuje a skoro by se chtěl dozvědět, jak to tedy bylo, vydá se příběh trochu (anebo i docela výrazně) jinudy, a ve výsledku se z něj pravděpodobně stává alegorie náboženství ve vztahu k dnešní realitě. Nebo tak nějak.
Z celku je zřejmá precizita a hlavně naprostá konkrétnost, nenahodilost jednání; především výkon Zdeňky Brychtové v roli zaměstnankyně úřadu pokládám za herecky zcela mimořádný: ostrý, strohý, a přitom s patrným jádrem. Díky tomu smysl možná přímo neuchopíme, ale zcela hmatatelně ho tušíme a máme chuť zlehka nerozumět i nadále. Nebo tak nějak.
Uchvátil mě způsob, jakým se v inscenaci zachází s poezií: přednes prakticky bez příznaku, bez intonace, jen tu rychlejší, tu pomalejší rytmus. A člověka to nutí tím bystřeji vnímat smysl, vlastně víc, než kdyby mu tutéž báseň ušlechtile přednášel takový Jiří Adamíra. A tak je to v Dopise poslaném poštou se vším: oč méně návodu a předžvýkaného smyslu dostáváme, o to silněji se jím chceme zabývat. Nebo tak nějak.
Každý dopis má odesilatele a příjemce. Tento příjemce si v tomto konkrétním Dopise (i když není zřejmé, zda byl příjemce Zahálka tím, komu jej odesilatel poslat chtěl) přečetl komplexní zprávu o světě, ve kterém žije. Pojmenovávat ji nechce, protože to by pak měl dojem, že poskytuje ten návod. A to by teda sakra nerad. Nebo tak nějak.
Žádné komentáře:
Okomentovat