překvapivě souhrnná glosa: angažované divadlo 2018

Je zajímavé, jak se na Šrámkově písku, kde bývá nějakých 12 inscenací, skoro každý rok vyloupne něco jako tematický proud, možná spíš jen tematická (někdy spíš esteticko-tematická) inklinace, která se netýká všech inscenací, ale obvykle nějak zřetelně vystupuje z pozadí.

Když člověk uváží, že na Šrámkův Písek se inscenace naprosto nevybírají podle tematického klíče (na nižších přehlídkách se nedoporučují podle tématu, ani programová rada nemívá stanovený žádný „rok přírody“ nebo „rok automobilismu“ nebo podobně), a přesto se ty tematické inklinace nějak zřetelně vyloupnou, je to něco až skoro podezřelého; raději nepíši „tajemného“, abych nebyl podezřelý z okultismu.

A dalším překvapivým pozorováním jsou změny tematických inklinací z roku na rok. Možná by zasluhovaly seriózní sociologický rozbor. V jednom z nedávných ročníků (nepamatuji si konkrétně, v kterém) jsem například rozeznal zřetelnou tematickou inklinaci k surrealismu (s nadhledem nebo bez, různě kombinovanému s jinými přístupy, ale byl tam). V jiném ročníku zase tělesnost (včetně nahoty, náročných fyzických výkonů, komunikace tělem, ...). V jiném z ročníků zase intelektualismus (sklon vkládat do divadla složité úvahy, teorie, formulovat a testovat hypotézy, ...).

A letos pro mě byla jasnou tematickou linkou angažovanost. Angažovanost se svými půvaby i nectnostmi. Půvabem je například starost o okolí, komunitu, společnost, ... Nevýhodou je například nutnost určitých uměleckých/estetických kompromisů. Jako lehce militantní estét, jímž jsem, bych mohl i bědovat, ale jsem překvapivě naopak rád.

Asi si cením určité aktivizace tvůrců jako reakce na vzmáhající se apatii v jejich okolí. A jsem vděčný za to, že podle mého vnímání se většina té angažovanosti realizuje estetickými cestami.
Angažovanost byla nepochybná minimálně v těchto 5 projektech (z celkových 11): War in progress, RUR?, Domeček za hranicí slušnosti, Prasečinky, H(S)rát duhu. Nádech angažovanosti jsem ucítil i v těchto projektech: Rösnerovo oko, Prostory I. Tak to už je nadpoloviční většina, že!

K čemu bude Písek tematicky inklinovat za rok?

odperformováno: JakKdo, ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř: Asi jsme špatně odbočili

Kosa (ne)ostrá

Looper je divadelní lusknutí dneška. Nehodlám zde tajit, že mně neskutečně irituje zbytečné nadužívání tohoto výrazového prostředku v aktuálním českém divadle amatérském i profesionálním. Při vší mé úctě k umělecké produkci ZUŠ F. A. Šporka musím tentokrát konstatovat, že v případě fetišistické techno show Asi jsme špatně odbočili se u mě nedostavilo nadšení, ale naopak několik zásadních výhrad. Povídka Raye Bradburyho je zde totiž pouze zneužita k prezentaci možností techniky, jež ovšem nepřelézá kategorii „na první dobrou“. Nedochází k žádoucímu adaptačnímu posunu, výkladové objevnosti ani adekvátní interpretační atraktivitě. Jevištní dění ovládá zbytnělé klišé. Od kostýmování performerky evokující rockově šansonový šantán, přes použitý, částečně živě produkovaný hudební podkres, až k rádoby efektnímu light designu. Technologická přebujelost audiovizuálního plánu inscenace válcuje obsah z razancí parního válce ubližujícího příliš pomalé veverce. Velký autor se ublíženě krčí ve stínu malého autíčka. Videoart se nekoná, syntéza vyklidila pole, zhruba v půli představení se popáté dívám na svůj časoměřič a zjišťuji, že mně jevištní kvas už dávno přestal zajímat. Samoúčel totiž zavládl prostorem, příběh se nevypráví, ani nedemonstruje, je utlačován.  Jeden nápad Raye nespasí. Tím nejcennějším na jaroměřských technologických orgiích je nakonec jejich název, který potvrzuje platnost principu Nomen omen. Určitě jste špatně odbočili, vážení, a mně je to tím víc líto, čím víc Vás mám rád!

Petr KlariN Klár

Porota Šrámkova Písku nominovala a doporučila pro srpnový Jiráskův Hronov tyto inscenace:

nominováno:
Statické divadlo: Útěk
JakKdo: Asi jsme špatně odbočili

doporučeno:
Dagmar: Prostory I. – Sokolov
Relikty: [[ WAR-IN-PROGRESS ]]
ZDividla: Už brzy dozpívám

odperformováno: ZDividla: Už brzy dozpívám

Na první pohled...láska

Nevadí mi být cílovou skupinou, zvlášť když následně ke shlédnutému nemám příliš výhrad. A dnešní nedělní ráno ve mně vyvolalo bezbřehé nadšení, což nestává se často. Dočkal jsem se všeho v anotaci proklamovaného, byl punk, princess power i přesvědčivé sdělení. Energie, šarm i sebeironie ve filigránsky vyváženém poměru, pravidelné ataky slzných kanálků i bránice.

Potřetí pohádka jako výchozí bod, tentokrát konečně bezchybně dramaturgicky zužitkovaná. Rekvizitně minimalistické, leč ve využití dokonalé. Kostýmy adekvátní, práce s nimi uvědomělá. Metaforičnost i realismus si důvěrně špitají, jak hospodští parťáci při mariáši lízaném. Tandem půvabných performerek hoodovsky přesně jevištními prostředky definuje termín SPOLU. 

Po devíti minutách už si nevzpomenu, jaký je den a kde se vlastně nalézám. Jsem naplno ponořen ve vnitřním světě zúčastněných žen. Peter Pan ve mně je probuzený a nadšeně si výská. Podbízení není přítomno, spontánní přitažlivost je definitivní. Souzním a nestydím se za to. Děvčata razantně rozkopla hráz mých vlastních vzpomínek na vplouvání do bouřlivých hlubin dospělosti, a já nemohu jim za to nepoděkovat. Milé ženy, nezapomenu na Vás, kvůli Vám bych založil festival. Vypálily jste mi totiž cejch. Vřelé díky!

Petr KlariN Klár

odperformováno: naHRAně: H(S)rát duhu

Letos chci psát hlavně o herectví, tedy: podle mého vnímání toto bylo herectví kvalitní ZUŠkové (s jeho ctnostmi i nectnostmi). Klíčové role měli dva pánové: hráli (na hodně mladé lidi) hezky suverénně, a věděli, co chtějí hrát.

U toho se zastavím: „Věděli, co chtěli hrát.“ A podle mého názoru to věděli až moc. Věděli, co nám chtějí (občas i celkem agresivně) sdělit. Sdělovali, dobře sdělovali. Ale nešli moc do rizika. Abych to vymezil: nešli do divadelního rizika, do situací na ostří žiletky, kdy by ani oni sami nevěděli, „jak to má být“. (Osobně do rizika pravděpodobně chodí, provokují konzervativní a nevědomé lidi, to ano. Ale občanský postoj a divadlo je rozdíl, tady píšu jen o divadle.)

Možná, že hercům samotným nemohu tu „neostrožiletkovitost“ vyčítat. Možná jsou do tohoto stylu vsazeni, protože je to styl celé inscenace; nevím, to se těžko na první shlédnutí rozpoznává.

Takže: herectví obou pánů bylo dobré, mně osobně to ale úplně nestačí, chybí mi tam ta osobní situace „tady a teď“. Ať už je to určitou opatrností nebo určitým nedostatkem možností (plynoucích ze struktury konkrétní inscenace), a i když chápu, že takto mladí herci to mají všechno těžší, doufal jsem ve větší performativní otevřenost, větší nejistotu, větší přítomnost na rozdíl od „dobrého hraní“.

Tím vším nechci říci, že by mě to představení vyloženě nebavilo, jen bych chtěl víc.

A teď o aspektech mimo herectví:

Před Pískem jsme se s Klarinem ptali (zde): bude to kontroverzní i pro lidi, kteří se v Písku na představení sejdou, nevyžaduje to odporuchtivější publikum? Teď si odpovídám: kontroverzní to nebylo; nebo jsem to aspoň z hlediště necítil.

Před Pískem jsme se také s Klarinem ptali (také zde): bude písecké publikum (zřejmě nehomofobní) příležitostí jít hloub než k „obyčejné kontroverzi“? Teď si odpovídám: pokud tato příležitost byla, nevyužila se.

Tedy za mě shrnutí: hezké představení, které se mě herecky ani tematicky nedotklo.

odperformováno: Statické divadlo, Ostrava: Útěk

Ready for the outsider show?

Ostravská divadelní etnografie napochodovala na písecké jeviště! Charisma, autenticita minimalismus, a sebeironický nadhled v reálném čase. Žoviálnost kombinovaná se sofistikou, bohapustou legrací i folklórními prvky pro mě nepostrádá atraktivitu, leč nese s sebou i neklamné znaky vývozního artiklu - specifické formy suvenýru, divadelní obdoby karlovarských oplatek, lurdské minerálky, či spíše ve slezských teritoriích dosud značně populární vinné směsi Kahan. Moc rád bych si přečetl textovou předlohu inscenace – na svébytné kombinaci motivů z Havla, Becketta, Balabána i Bezruče totiž spatřuji nemálo půvabů, nicméně časová přebujelost jevištní realizace by si decentní přiškrcení zcela jistě zasloužila. Bavíte mně kluci milí, vizuálně zhruba půlku stopáže, potom svoje bulvy přivřu, a únava se ukáže. Ano, jedině na Útěku si moje tělo lehce schruplo a rozhodně nemám pocit, že bych o něco zásadního přišel.  Za kostýmní řešení explicitní pochvala! Banány fajn, harmonika bezva, výslovnost a jevištní suverenita ok. Ale trošku chtěný skanzen prostě, což mně irituje dosti. Zdarec a sílu, chachaři!

Petr KlariN Klár

odperformováno: Nic a pořád nic: RUR?

Nejen instalace. Nejen stručná instalace. Vejdu do ní a překvapivě brzy zase vyjdu. Celou dobu mi je jasné, nad čím se mám zamyslet (což mi nevadí). Je to takové jednoduché, stručné, celkem i příjemné.

Pro mě zajímavé momenty:

- zavřu oči a jsem jemně ometán od prachu; představoval jsem si, že je to nutné, abych v nějakém dalším procesu čehosi (fertilizace?, ...) neměl bacily, plísně, ...; je to užitečné, je to  příjemné

- veselý filmík o spermiích s veselou hudbičkou – jeden z momentů, kdy se na nic netlačí a člověk cítí kontrast mezi příjemným uvolněním a něčím vážným, co se nezadržitelně blíží

- pro mě suverénně nejzajímavější moment: promluva performerky (pokyn pro mě jako mužskou součást páru): „Stačí jedna kapka“; v tom mém případě to provedla herecky dokonale: bez stopy umělé intonace, bez stopy nenormality, čistě, zřetelně, jak se to ve zdravotnictví dělá; udeřilo mě to příjemně do hlavy a do pánevní oblasti (která je předtím decentním způsobem prostřednictvím instruktážního filmu aktivována); měl jsem solidně silný a solidně mnohoznačný pocit selhání (kapka nevznikla) – před performerkami, před svou partnerkou, před světem; zajímavé spojení oné nevzniklé kapky s trochou vody, kterou jsem dostal, údajně aby mi „nevyschlo“

Před Pískem jsme se ptali (zde): Bude instalace sama o sobě estetickým zážitkem? Nebo bude víc působit to, co se tam bude dít? Teď si odpovídám: skoro půl na půl, spíš bych se přikláněl k tomu, co se dělo: takže hlavně performance, a až potom instalace. Takže divadlo. Drobné, decentní, divadlo.

No a zajímavý je i jakýsi společenský efekt téhle inscenace/instalace, který přichází už před její návštěvou, hlavně pro lidi, kteří do Písku nepřijeli v páru: jsou nuceni hledat si partnera/partnerku.

 

Shrnutí: maličkost, velmi milá, hebce šimrající. Hurá!

 

odperformováno: JakKdo: Prasečinky

Tento víkend chci psát o herectví, ale teď to asi úplně nepůjde, protože Prasečinky jsou z většiny režisérské či scénografické dílo, způsob a kvalita herectví mají na celkový zážitek „jen“ sekundární vliv. Takže tentokrát to o herectví nebude.

No: je to stručný kousek, výtvarně a esteticky zajímavý, a navíc (nebo hlavně?) angažovaný. Performerka za plátnem s jatečními (či jakými) řetězy, to je supr krása/hrůza.

Chtějí tvůrci, aby diváci věděli, že herečka maluje na plátno svým tělem? Pokud ano, plátno je asi málo průhledné? – Každopádně z osmé řady jsem neměl šanci malující tělo rozpoznat.

Jinak ovšem malování vlastním tělem je hezky apelativní. A má to hezké/strašlivé konotace.

Určitě by to šlo ještě rozvíjet (je to všechno velmi krátké). Třeba skutečným fyzickým zjevením performerky – fyzickou komunikací bez plátna. Ale není nutné to rozvíjet, pokud tvůrci nechtějí – proč rozvíjet něco dobře fungujícího, úderného?

Před Pískem jsme se s Klarinem ptali (zde): odejdeme poskvrněni? odejdeme zasaženi? Teď si odpovídám: poskvrněn neodcházím; zasažen odcházím – estetikou i apelem.

Shrnutí: stručný esteticky silný apel.

odperformováno: Praškeble: Sklenice

Tento víkend chci psát o herectví, a tentokrát je to relativně jednoduché, aspoň se mi to tak zdá. Kvalitní soudobá autorská činohra. A vyjádření „kvalitní soudobá autorská činohra“ je samozřejmě radostné. Takových theatrů není přehršle.

Byly tam zajímavé motivy, zajímavá témata, solidně přesné časování, dobře trefená a decentní stylizace. Bylo to svěží, mělo to přiměřenou stopáž (osobně bych velmi dobře snesl i delší).

Je to radost, když se vybere zajímavý námět, když režisér umí režírovat, když herci umí hrát, když tvar není odfláknutý, když to všichni dělají rádi, užívají si to, a přitom ještě něco hledají. Záhadná sklenice, vražda, šmejdi, babiččiny štrůdly, blbec – to všechno byla dobrá platforma pro to, aby to mohlo být radostné a živé, a přitom ne banální.

Před Pískem jsem se mimo jiné ptal: (zde): Dozvíme se něco o dnešním „venkově“, prozkoumáme ho nějak? Teď si odpovídám: o „venkově“ jsem se nedozvěděl skoro nic, ale užil jsem si dobrý divadlo a mám určitý estetický, spiritistický a dramaticko-performativní zážitek. Takže hurá.

odperformováno: Diverzanti, Brno: Domeček za hranicí slušnosti

Diverzanti vážení a milí,

odpověď píšu Vám na to, co viděl jsem i slyšel. Berte má následující slova a věty jako přímo navazující na mé někdejší otázky i věštby, otevřené na http://sramkuv.blogspot.cz/2018/05/na-programu-diverzanti-brno-domecek-za.html. 

Tak pojďme k věci:

1)      Na herectví prosím ještě pracujte, je totiž zatím jednou z vašich Achillových pat, vaši snahu a ani enormní vynaloženou energii naprosto nepopírám, jako problematičtější už vidím schopnost koncentrace a napojení se na publikum.  A pozor na výslovnost a intonace: mnohdy zazdí pointy jinak působivých situací. K symbióze různorodých výrazových prostředků zatím nedochází, ale v procesu postupné precizace vašeho divadelního artefaktu k ní ještě dojít může. Nepřestávejte pracovat!

2)      S patosem se pracovalo mnohem víc než s ironií, což je myslím velká škoda. Vůbec by předkládaným situacím slušela větší pestrost – jako příklad zde uvedu příliš jednostrunného estébáka  - zlo je přece veličinou z mnoha tvářemi, a nikoli jen arytmicky dupajícím excentrikem.

3)      Osobních výpovědí jsem rovněž očekával větší množství, než sotva stopové.

4)       Morální apel je zatím Vaší nepřekonanou hranicí, zkuste do budoucna uvažovat nad tím, jak spektrum možností svého vyjádření rozšířit.

5)      Začátek Vaší inscenace mně příjemně navnadil na interaktivní hrátky, pro příště bych se ale nebál přitvrdit i jindy než během předehry.

6)       Název souboru zatím příliš neodpovídá. K žánrové ani názorové diverzi skutečně nedochází, naopak jsme byli svědky formálně konvenčního tvaru, který scénické stereotypy sice snaživě naplňuje, ale bohužel nepřekonává.

7)      Souvislost s „domečkem“ mi na první dobrou po přečtení nedošla, k čemuž se kajícně doznávám.

Závěrem: z ničeho, co bylo řečeno, rozhodně nebuďte smutní, deprimovaní ani rozčarovaní. Jste na startu své cesty a byla by škoda sebou švihnout hned v první zatáčce. Byť by se Vaše inscenace určitě dala krátit, nijak jsem během ní neumdléval. Vaše zaujetí je evidentní a radost ze společné jevištní existence obří a nakažlivá. V kontextu současného divadla si neobyčejně vážím Vaší inklinace ke zvolenému tématu i žánru, i ochoty je nadále komunikovat. Přeji Vám hezký zbytek Šrámkova Písku.

26. 5. 2018 v Písku, s respektem,

Petr KlariN Klár