Tento víkend chci psát o herectví a jsem rád, že Prostory I jsou tomto ohledu další výzva. Herectví bylo úsporné. Čtecí. Technicky dobré, rytmické, jasné, srozumitelné. Bylo dokonce ilustrující/ilustrační. To není výtka – proč by se občas nemohlo hrát přiznaně ilustračně, že.
Bývá to naopak: často se falešně něco hraje. V tomto případě ne – prostě se čte a prostě se plní scénografické pokyny. A (teď vyslovuji jen svou hypotézu) doufá se, že se do této formální atmosféry vloudí opravdovost nějak sama. No: a ona se vloudila, alespoň často. Tak to je vynikající.
Kdybych měl vymyslet něco, co mi připadalo nedůsledné, pak by to bylo toto: ilustrace nebyla vždy důsledná. Občas se „hrálo“. Tak to je asi to hlavní, co mi občas znečistilo dojem. (Nejčistší mi připadal majitel levé klece z pohledu diváků.
Předem jsem se ptal (tady): Jak divadlo překročí literaturu? Teď odpovídám: překonalo ji nenuceně, civilně, s až překvapivou samozřejmostí. Hurá.
Ještě taková "drobnost": na debatě se o něčem podobném zmínil prof. Císař: divadlo se dá provádět i bez "charakterů", bez "hraní postav". A když se hraje "necharakterně", tj. charaktery nejsou předem naplánované, mohou charaktery do hry vklouznout přirozeně, a tím pravdivěji, relevantněji. Sice možná ne tak silně, ala zato autentičtěji, skutečněji.
OdpovědětVymazat