Tento víkend chci psát o herectví, ale teď to asi úplně nepůjde, protože Prasečinky jsou z většiny režisérské či scénografické dílo, způsob a kvalita herectví mají na celkový zážitek „jen“ sekundární vliv. Takže tentokrát to o herectví nebude.
No: je to stručný kousek, výtvarně a esteticky zajímavý, a navíc (nebo hlavně?) angažovaný. Performerka za plátnem s jatečními (či jakými) řetězy, to je supr krása/hrůza.
Chtějí tvůrci, aby diváci věděli, že herečka maluje na plátno svým tělem? Pokud ano, plátno je asi málo průhledné? – Každopádně z osmé řady jsem neměl šanci malující tělo rozpoznat.
Jinak ovšem malování vlastním tělem je hezky apelativní. A má to hezké/strašlivé konotace.
Určitě by to šlo ještě rozvíjet (je to všechno velmi krátké). Třeba skutečným fyzickým zjevením performerky – fyzickou komunikací bez plátna. Ale není nutné to rozvíjet, pokud tvůrci nechtějí – proč rozvíjet něco dobře fungujícího, úderného?
Před Pískem jsme se s Klarinem ptali (zde): odejdeme poskvrněni? odejdeme zasaženi? Teď si odpovídám: poskvrněn neodcházím; zasažen odcházím – estetikou i apelem.
Shrnutí: stručný esteticky silný apel.
Žádné komentáře:
Okomentovat