V rámci zadání

REFLEXE – Karavana deseti slov: V rámci rámcu


Karavana deseti slov uvedla svůj výstup ze semináře. Jde o inscenaci svižnou, hýřící výtvarnými důmyslnostmi a scénickými kouzelnostmi, esteticky propracovanou, ale také sdružující velmi dobré herce schopné nenásilné a příjemné komiky. A zpráva divákovi? Bezelstná manifestace radosti z toho, že (si) hrajeme. Nic víc, nic míň.

Tématem je částečně samotný žánr. Netroufám si však tvrdit, že by se mohlo jednat o jeho studii, protože ačkoliv se nám nabízí několik zajímavých meta-žánrových scén, k odhalovaní nějakých vnitřních principů komiksu nebo detektivky nijak výrazně nedochází.

To však nejspíš ambicí souboru ani tolik není. Ambicí této inscenace možná není ani jakýkoliv jiný obsah. Lépe řečeno: nezdá se, že by si herci přáli oslovit diváka. Nechtějí diskutovat, nechtějí promlouvat, chtějí před ním jen hrát. Způsob, jakým si toto hraní užívají, jak je neskutečně baví být spolu na jeviště (aniž by se jakkoliv předváděli!), to je nepochybně mimořádná a velmi silná kvalita, ale může trochu zklamat diváka, který k tomu očekává i nějakou chuť sdělovat.

Myslím, že tvůrcům inscenace se povedlo znamenitě splnit zadání a nejspíš i vlastní ambice. Jenomže právě fakt, že tu nějaké zadání, byť volné, vůbec bylo, pro mě představuje velký problém: přiznám se, že mě tyto „zadávací“ soutěže rozčilují a výsledky takto motivované tvorby zpravidla považuji za zbytečné. Sice leckdy krásné, rafinované, skvěle udělané, ale zbytečné. Jako v tomto případě.

Kromě této obsahové vyprázdněnosti mi nevyhovoval snad pouze temporytmus. Rychlé inscenační tempo sice baví diváka a zlehčuje mu udržení pozornosti, ale to neznamená, že celé inscenaci prospívá. Bylo by třeba jedné nebo dvou zpomalených pasáží, abych se mohl trochu vzpamatovat, oddychnout si, případně si o věci začít něco myslet. Takto končí celá produkce dříve, než se člověk připraví na to ji vnímat. Není nad čím uvažovat, stíháme se pouze okouzlovat.

Divadlo Kámen o Písku (dopis poslaný mailem od Petra a Zdeňky)

Proč zrovna Písek?
Z: Písek je pro mě příjemná událost. Čím dál tím příjemnější. A to například proto, že: jsou tu častokrát zajímavé a čerstvé kusy; člověk si příjemně zahraje; člověk příjemně popije; díky představením a díky diskusím (oficiálním nebo hospodským) člověk na něco zajímavého přijde; člověk neztrácí čas zbytečným odpočinkem a spánkem, během kterého ještě nikdo nikdy nic nevytvořil.
P: Je to pro mě nejlepší přehlídka roku. Jarní počasí, hezký město, setkávání v baru. Nově je Pod Čarou i odpočinkové schodiště, na jehož vrcholu se dá při diskusích a pití ležet. Hlavně: 8 nějakým způsobem selektovaných nějakým způsobem hledajících představení za den – to jinde nenajdu.

Tušit smysl

REFLEXE - Divadlo Kámen: Dopis poslaný poštou

Ještě jsem s tím nezačal, ale párkrát už mě napadlo udělat po představení průzkum mezi diváky, u nějž by otázka nezněla „Jak se vám to líbilo?“, nýbrž „O čem to bylo?“ A to nikoliv tematicky, ale zkrátka co do příběhu. Z letošního Šrámkova Písku by to mohlo být zajímavé u celé řady inscenací, ale nejvíc by mě lákalo zjistit, jak si kdo poradil s kamenným Dopisem poslaným poštou. Jak se mi to v rámci mé divácké zkušenosti s Kamenem jeví, má se to tady s příběhem tak nějak na půli cesty mezi vcelku jasně srozumitelnými hrami (Deus ex offo či Ras al chajmá) a obtížně uchopitelnou skoroabstrakcí řady jiných. Nebo tak nějak.

ON-LINE PŘENOS: Rozborový seminář č. 4 a závěrečné hodnocení

14:28 Moderátor neudal dva páry ztracených klíčů.  Začíná seminář.

14:29 Vladimír Hulec se ptá, na základě kterých slov v rámci francouzského projektu vznikla plzeňská inscenace. Hlavní inspirací bylo prý slovo amalgám.

14:31 Jan Císař. * Líbilo se mi to, ale geniální myšlenku nemám. Je to pro mě příjemný bonbónek.

14:32 Jiří Adámek souhlasí s panem profesorem. * Dokud to bylo úplně jednoduchý, fungovalo to rozkošně. * Jednoduchosti málo věříme.

14:35 Alena Zemančíková. * Člověk se kochá uměním. Práce odvedená na kreslené složce je na úrovni.

14:38 Mirce Císařové se líbila celá výtvarná složka včetně kostýmů. * Dokonalost se ale po chvíli vyčerpá.

14:41 Blíží se dlouho očekávaný rozbor: Divadlo Kámen a jeho Dopis poslaný poštou. 

Milí čtenáři aneb Úvodník na vysvětlenou

Milí čtenáři,
vítejte na blogovém zpravodaji Šrámkova Písku. Že jde o zpravodaj blogový, si zaslouží pár řádek na vysvětlenou. Na základě podnětu, který zazněl na podzimní odborné radě pro experimentující divadlo, jsme se s Alenou Crhovou rozhodli sami tak trochu zaexperimentovat a přesunout se s psaním o píseckém dění do virtuálního prostoru.

Na první pohled se to může jevit jako zásadní změna, ale netřeba propadat panice. Šrámkův Písek je krátká přehlídka, ze srovnatelných akcí vůbec nejkratší, a v posledních letech v něm tiskem vycházela dvě čísla zpravodaje (jedno v pátek na uvítanou, jedno v sobotu) a to třetí už potom jen elektronicky. O to první, uvítací tištěné číslo jsme vás ani sebe nepřipravili, naopak jsme ho dokonce podstatně nafoukli do takřka magazínových rozměrů a po celý festival si v něm můžete číst rozhovory a další materiály k jednotlivým představením. (Přečíst si ho můžete tady.)

Peklo, očistec, ráj

REFLEXE - Q10: MALAMADRE/AMICO MALVAGIO, MALAMADRE/FAMIGLIA MALATA

Už se to tak stává, že člověku uniká smysl věcí, které stejně nemůže ovlivnit. Třeba dramaturgii festivalu. A třeba to, proč soubor, který je na festival nominován se všemi částmi svého triptychu (tak jako hradecká Q10 se svou Malomadre), hraje tyto části v různé dny – prvního večera první část a druhého večera zbylé dvě. Je to škoda, protože i když se jednotlivé části tváří, že by mohly fungovat jako svébytné inscenační hříčky, jsou v každé části přesahy ze zbylých dvou a přímo odkazují na „závěrečnou mozaiku“, která nebyla nijak zvlášť důmyslná, ale byla.

Fraktální květák

REFLEXE -  D.R.E.D.: Nudle se krájí jemně

„Rudo!“ ozve se z publika. A Ruda – dirigent - si přichází ošéfovat svůj genderově rozdělený sbor. Ten ovšem začne, i přes své andělsky bílé odění, sveřepě dupat a Ruda má co dělat, aby tohle zdivočelé stádo utišil. Když si dirigent začne svlékat kalhoty, z vedlejšího sedadla se ozve ironické: „No jasně, tihle se musí taky svlíknout, bez toho to nejde.“ To se ovšem možná ještě netuší, nakolik explicitní tahle podívaná vlastně bude. Rudovy svléknuté kalhoty budou jen slabým odvarem toho, co nás čeká.

Bagdád, Pardubice, Praha, Písek

REFLEXE – Teď, nádech a leť: Kábul, Bagdád, Ar Raqquah, Maaran

Inscenace souboru Teď, nádech a leť předvádí obrazy uprchlického života. Snaha přitom ze všeho nejvíc lpí na autentičnosti: úsporný herecký projev, množství původních rekvizit. Ale i fotky lidí z inkriminovaných míst (zřejmě) a informace o tom, že inscenaci předcházela cesta na turecko-syrské hranice: tím vším se inscenace přibližuje k žánru dokumentárního divadla.

Ve jménu tak nějak všeho

REFLEXE – Rozvodovodovovy rozvodyvody: Ve jménu... koní topících se ve sněhu 

Někdo by si mohl myslet, že experimentální divadlo bude divadlo nedramatické, možná postdramatické, zkrátka nesměřující k literární interpretaci. První půle sobotního programu tomu však rozhodně nenapovídá: inscenace Ursonate, Nestyda i Nářek mravence totiž zpracovávájí konkrétní literární (nebo anti-literární, v případě Ursonate) text, přičemž první dvě se původní předlohy více či méně drží (tj. zdaleka ne zcela, ale o nic méně, než průměrná činohra).

„Normální člověk nechodí na návštěvu s brašnou přes rameno“

REFLEXE – OLDstars: Nestyda

Nestyda zpracovává univerzální biblické téma - čin, který bude po zásluze potrestán. Jde o „podobenství o hříchu“, jak se píše v anotaci. Vykonavatelem trestu je pak nečekaně jakýsi Ikedia. Kluk s kamennou tváří, který hned zpočátku vynese soud: „Příšel jsem podpálit tenhle dům.“ A my tak nějak tušíme, že svým tvrďáckým výrazem demonstruje fakt, že to stoprocentně udělá. Jenže kdo tenhle Ikedia vlastně je? Je skutečný nebo ne? Jde o pouhý výmysl labilní Nestydy nebo je snad ztělesněním špatného svědomí jinak spořádané rodiny? A pak taky ta jeho brašna, kterou si tak úpěnlivě střeží. Co v ní nosí? Matka se domnívá, že důkaz. Jenže důkaz čeho? Co je činem a kdo pachatelem? Před námi se otevírá detektivka opepřená mýtickou exotickou poetikou.

ON-LINE PŘENOS: Rozborový seminář č. 3 (Vzpomínka, Koně, Bagdád, Nudle a Malamadre)

22:53 V Divadle Pod čarou před chvilkou skončila poslední část triptychu Malamadre souboru Q10 a přeživší se pomalu srocují k diskuzi. Alena Zemančíková sedí zamyšlena.

22:56 Vladimír Hulec zahajuje: na programu je sedm inscenací, takže se tu zdržíme.

22:57 Zahajujeme Vzpomínkou. Vladimír Hulec za nejcitlivější ze čtveřice porotců označuje Alenu Zemančíkovou, pročež jí udílí slovo.

22:58 Alena Zemančíková má dojem, že z tématu se mělo divadelně i obsahově vytěžit něco víc. * Když řeknu, že byl hudební doprovod stereotypní, řeknete, že to byl záměr, a to vím taky. * Téma stojí za hlubší zamyšlení a zajímavější divadelní realizaci.

23:01 Jiří Adámek s představením šel a připadá mu příjemně introvertní (viz rozhovor s J.A. v prvním čísle Zpravodaje). Převážil u něj pocit jemnosti. * Byly chvíle, kdy se mi líbilo, když herec nehrál, jen dělal úkony a hudba vzbuzovala emoci. Naopak to trochu přestává fungovat, když herec začne emoce hrát sám.

23:04 Vladimír Hulec si coby šachista všímá, že postavy hrají šachy.

23:06 Jan Císař nemá, co by řek.

Bleše na rozpálené plechové střeše

REFLEXE - Vdova po kapitánovi Dunajské paroplavební společnosti: Nářek mravence

Někdy by bylo nejlepší nevědět dopředu nic. Nářek mravence vychází z textu brněnského bezdomovce, který svou knížečku kdysi osobně prodal režisérovi Šimonu Stiburkovi za padesát korun. Když člověk k inscenaci přistoupí s tímhle vědomím, snadno podlehne dojmu, že právě to je na ní to nejzajímavější: že jde o výpověď neznámého, neobjeveného literárního talentu, který už možná ani nežije a určitě neví, že jeho dílo vedlo k dílu jinému. Takový sociálně-umělecký kýč. Jenomže to je nespravedlivé jak k inscenaci, tak k autorovi předlohy.

ON-LINE PŘENOS: Rozborový seminář č. 2 (Ursonate, Nestyda, Nářek mravence)

Opět se hlásíme ze stanoviště v Divadle Pod čarou. V hlavním sále před chvilkou skončilo představení, davy se vyhrnuly do předsálí a rovnou zaujaly pozice v auditoriu.

13:40 Na svém místě již sedí Alena Zemančíková a evidentně přemýšlí.

13:42 Jako druhý tentokrát usedl Jiří Adámek, v závěsu za ním i Vladimír Hulec. Probírají taktiku.

13:44 Usedá profesor Císař, program může začít.

13:45 Představen byl i Jiří Adámek. Už je slavnej, jak sám podotknul.

13:46 Alena Zemančíková se ujímá slova o Ursonate. * Klíč k textu je v tom, že Schwitters zapisuje hudební skladbu abstraktním jazykem. Vidíme zápis, ale neumíme ty noty přečíst. * Radost z blbnutí vyžaduje precizní provedení věci, aby to bavilo i někoho jiného. * Nad inscenací si kladu otázku, co nám přinese, když do věci vneseme kvazi-děj.

Dada káva

REFLEXE: NEGATYV - URSONATE


Není skladba jako skladba. A jsou také, které se obejdou i bez nástrojů. Třeba ta Schwittersova. Nebo také ta Schwittersova, v podání hereckého tria Negatyv. Dadaistický text Ursonate z první poloviny dvacátého století je kompozicí hlásek a slabik, na první zdání možná úmornou.

Trojice mladých bardů patřičně koncertně oděných hned zprvu inscenace demonstrativně odnese své židle, načež se vrátí ke svým notovým stojanům a spustí sonátu nelogických odstínů. Odstínu nelogických, ale velice rytmických, takže po chvíli již neslyšíme nesmyslné slabiky, ale zcela nový druh jazyka majícího svá vlastní pravidla. Jazyk se stává natolik svébytným, že jeho jediná reprodukce nemusí být nutně skrz skladbu, ale lze se jím i domluvit, či pohádat. A je to krásně vtipné.

Sužující zdání se tedy po pár vteřinách proměnilo v dvacetiminutovou zábavnou podívanou, jehož komiku podtrhlo minimalisté herectví trojice představitelů. Tak tedy. Zvukomalebné zpestření sobotního rána. Více takových probuzení!

Kompostovat!

REFLEXE - Mikrle: Substrát

Inscenace Substrát nabízejí nečekanou formu i originální téma. To soubor Mikrle nabízí; avšak o trochu méně zpracovává, rozvíjí. Jediný takový obrat, kdy divák musí změnit svůj přistup k celé věci, nastavá ve chvíli odhalení nejvýraznějšího z rámců, tj. příběhu o dvanácti měsíčkách: situace o to zajímavější pro nás měsíčky, protože jsem se nedozvěděli pouze to, kdo jsou oni, ale především kdo jsme my, je to jakási pasivní anagnorise. Jenomže kromě tohoto zvratu jiný srovnatelný nepřichází. Důsledkem toho může být dojem, že do poloviny neví člověk nic a od poloviny naopak vše. Vše o dějovém rámci, ne nutně o jeho možných významech.

Sbohem a šáteček

REFLEXE - Divadlo Bez Pravidel: Vzpomínka

Vzpomínka Divadla Bez Pravidel je spíš jakousi dvacetiminutovou vzpomínečkou jednoho roztomilého dědečka na jeho roztomilou babičku. A už od začátku, který otevírá libá melodie bosého kytarového dua, je jasné, že jde o vzpomínku na lásku nesmírnou. Stařík vzpomíná na medové časy se svou zesnulou milovanou a stýská si. Stýská si přesmutně a přežalostně. Až do dne, kdy žena jeho života vyleze z kufru plného vzpomínek, aby svému spícímu milému přinesla tvarohovou buchtu a povýskala ho ve vlasech. Jenže protože pěkné sny mívají i v pohádkách nutné konce, dá mu babička sbohem a šáteček. A to doslova.

Kabaretní tragédie

REFLEXE - Q10: MALAMADRE/SORELLA MALATA

„Je to italský text o matce, která se nedokáže smířit s tím, že je její syn teplej,“ zazní v hledišti pár vteřin před vypuknutím malého rodinného dramatu MALAMADRE/SORELLA MALATA hradeckého souboru Q10. A jako správně rodinné drama vše rozehrává monolog jednoho z členů rodiny, konkrétně starší sestry Anny, abychom byli správně seznámeni s nastalou situací: nejdříve zemřel otec, poté nedávno i matka. Ona sama zůstala sama s mladším bratrem, a aby se uživili, přivydělávala si k sirotčímu důchodu šitím. A celý svůj život obětovala až mateřsky svému malému bratrovi. Ten je nyní na studiích jakéhosi technického oboru v Pardubicích, ale v poslední době se chová zvláštně, dokonce svou sestru již dva měsíce nenavštívil.

Z Fráňova života

Epizoda 1

Epizoda 2

Epizoda 3

Epizoda 4

Epizoda 5

ON-LINE PŘENOS: Rozborový seminář č. 1 (Substrát)

Hlásíme se vám ze stanoviště v píseckém Divadle pod čarou. Atmosféra v sále houstne, okolo postávají hloučky nervózních umělců. Napínavé dění sledujeme dál. Jsme s vámi, buďte s námi.

22:30 Na svá místa již zasedli Vladimír Hulec a Alena Zemančíková. Oba se tváří zamyšleně, ani jeden nemluví.

22:34 Dorazil profesor Císař, popřál své ženě Mirce příjemný poslech a zasedl mezi kolegy Hulce a Zemančíkovou. Sedí zády k budoucímu publiku, upíjí kávu a také nic neříká.

22:36 Redakce Zpravodaje rozebírá, jak se správně připravuje káva flat white. Vladimír Hulec si poposedl k profesoru Císaři a rozebírají taktiku.

22:37 Alena Zemančíková stále přemýšlí.

22:39 Z gest Vladimíra Hulce lze vytušit, že na to půjdou zleva. Dorazil Jiří Adámek, usmívá se a snaží se nenápadně zjistit, jaký je plán.

Jiří Adámek: O introvertní divadlo

Řekni něco. FOTO Anna Šolcová

Jiří Adámek vešel ve známost zejména jako český exponent avantgardního hudebního divadla, kterému se říkává théâtre musical. Věnoval a věnuje se mu prakticky (svým způsobem snad ve všech svých inscenacích, nejčistěji asi ve slavném Tiká tiká politika a v nedávném Čtyři tři dva jedna, které vznikly v jeho Boca Loca Lab) i teoreticky (v řadě článků pro Svět a divadlo, jehož byl v minulosti redaktorem, a ve své stejnojmenné disertaci, která vyšla i knižně s titulem Divadlo poutané hudbou). Krom toho je pedagogem KALD DAMU a pohostinsky režíruje v řadě divadel nejrůznějších velikostí a zaměření (doslova od Minoru po Národní). A navíc je to můj soused, takže jsme se nad rozhovorem potkali jednou ráno u mě na zahradě. Po rozhovoru jsem dojel do centra, koupil si Divadelní noviny — a na druhé stránce se dočetl, že byl za svou novou inscenaci, dětské Libozvuky v pražském Minoru, jmenován osobností měsíce.

Filip Huml Král: Kdo je vlastně oběť?

Malamadre. FOTO Jan Slavíček

Královéhradecký soubor Q10 má za sebou širokou škálu projektů: od jarmareční loutkové pohádky O velikém draku, přes ryčné, místy dokonce akrobatické inscenace Shakespearových komedií Mnoho povyku pro nic a Večer tříkrálový, po trýznivou, komorně činoherní Noc vrahů a obrazivou adaptaci slavného Melounového cukru, s níž se s velkým úspěchem na Šrámkově Písku představili loni. Letos doputovali z hradeckého Audimaforu s dalším velkorysým, ambiciózním projektem: cyklem tří hodinových inscenací, které z různých stran a přístupů ohledávají Geraldiho Zlomatku, původně ryze činoherní komorní text o matce, který se rozhodne svého syna vyléčit z homosexuality. Na pár otázek nám odpověděl režisér a vedoucí souboru, jinak též herec a režisér Divadla DRAK Filip Huml Král.

Jakub Maksymov: Teď vlastně nevím, co jsem

Substrát. FOTO Jan Slavíček

Jako autor Substrátu je v programu veden Jakub Maksymov, který se mě s žádostí o rozhovor pokusil nejprve odehnat; že nakonec s výsledkem až tolik společného nemá, že bych se měl raději ptát Jarky Holasové nebo aktérek kusu a tak podobně. Protože ale Jakuba znám a vím, že povídat si s ním bývá zpravidla zajímavé, zahnat jsem se nenechal — a mluvili jsme spolu nejen o onom zahradnicko-měsíčkovském happeningu, ale i o jeho posledním režijním počinu, amatérských kořenech a studiích na DAMU. Mluvili jsme i dlouho po tom, co jsem vypnul mikrofon, ale na to si zase budete muset Jakuba najít sami, třeba si s vámi taky pěkně popovídá.