REFLEXE - Vdova po kapitánovi Dunajské paroplavební společnosti: Nářek mravence
Někdy by bylo nejlepší nevědět dopředu nic. Nářek mravence vychází z textu brněnského bezdomovce, který svou knížečku kdysi osobně prodal režisérovi Šimonu Stiburkovi za padesát korun. Když člověk k inscenaci přistoupí s tímhle vědomím, snadno podlehne dojmu, že právě to je na ní to nejzajímavější: že jde o výpověď neznámého, neobjeveného literárního talentu, který už možná ani nežije a určitě neví, že jeho dílo vedlo k dílu jinému. Takový sociálně-umělecký kýč. Jenomže to je nespravedlivé jak k inscenaci, tak k autorovi předlohy.
Urbánkovy texty jsou jazykově bohaté, metaforické, správným způsobem divné a mají v sobě zvláštní živý kontrast: pohled na svět zároveň zenově vyklidněný a zároveň přece jaksi rozhněvaný. A Stiburkova inscenace je balí do nápaditého, poetického, nevypočitatelného rámce, který baví jak zpočátku až voříškovským (rozumějte hankovoříškovským) něžným výtvarnem, které postupně zoškliví a zhořkne, tak velice poučeným herectvím, které má smysl pro jevištní nadsázku i pro jemnou, nepitvořivou sdělnost slova.
Je toho dost, co se zadrápne a utkví. Zvláštní plynutí času ve scéně rybářů. Neotřelé metafory jako ta o bleše na rozpálené plechové pánvi. Chtěl bych si ten text přečíst. A zároveň skoro doufám, že žádný takový text není, že není žádný brněnský bezdomovec a že si Stiburek celý ten „příběh za textem“ vymyslel. Protože ho k tomu nepotřebuju: jevištní tvar sám o sobě je pro mě tak pamětihodným a neotřele překvapivým portrétem světa, že si s ním bohatě vystačím. A je mi z něj tak podivně něžně ouzko.
Někdy by bylo nejlepší nevědět dopředu nic. Nářek mravence vychází z textu brněnského bezdomovce, který svou knížečku kdysi osobně prodal režisérovi Šimonu Stiburkovi za padesát korun. Když člověk k inscenaci přistoupí s tímhle vědomím, snadno podlehne dojmu, že právě to je na ní to nejzajímavější: že jde o výpověď neznámého, neobjeveného literárního talentu, který už možná ani nežije a určitě neví, že jeho dílo vedlo k dílu jinému. Takový sociálně-umělecký kýč. Jenomže to je nespravedlivé jak k inscenaci, tak k autorovi předlohy.
Urbánkovy texty jsou jazykově bohaté, metaforické, správným způsobem divné a mají v sobě zvláštní živý kontrast: pohled na svět zároveň zenově vyklidněný a zároveň přece jaksi rozhněvaný. A Stiburkova inscenace je balí do nápaditého, poetického, nevypočitatelného rámce, který baví jak zpočátku až voříškovským (rozumějte hankovoříškovským) něžným výtvarnem, které postupně zoškliví a zhořkne, tak velice poučeným herectvím, které má smysl pro jevištní nadsázku i pro jemnou, nepitvořivou sdělnost slova.
Je toho dost, co se zadrápne a utkví. Zvláštní plynutí času ve scéně rybářů. Neotřelé metafory jako ta o bleše na rozpálené plechové pánvi. Chtěl bych si ten text přečíst. A zároveň skoro doufám, že žádný takový text není, že není žádný brněnský bezdomovec a že si Stiburek celý ten „příběh za textem“ vymyslel. Protože ho k tomu nepotřebuju: jevištní tvar sám o sobě je pro mě tak pamětihodným a neotřele překvapivým portrétem světa, že si s ním bohatě vystačím. A je mi z něj tak podivně něžně ouzko.
Žádné komentáře:
Okomentovat