Opět se hlásíme ze stanoviště v Divadle Pod čarou. V hlavním sále před chvilkou skončilo představení, davy se vyhrnuly do předsálí a rovnou zaujaly pozice v auditoriu.
13:40 Na svém místě již sedí Alena Zemančíková a evidentně přemýšlí.
13:42 Jako druhý tentokrát usedl Jiří Adámek, v závěsu za ním i Vladimír Hulec. Probírají taktiku.
13:44 Usedá profesor Císař, program může začít.
13:45 Představen byl i Jiří Adámek. Už je slavnej, jak sám podotknul.
13:46 Alena Zemančíková se ujímá slova o Ursonate. * Klíč k textu je v tom, že Schwitters zapisuje hudební skladbu abstraktním jazykem. Vidíme zápis, ale neumíme ty noty přečíst. * Radost z blbnutí vyžaduje precizní provedení věci, aby to bavilo i někoho jiného. * Nad inscenací si kladu otázku, co nám přinese, když do věci vneseme kvazi-děj.
13:50 Vladimír Hulec udílí slovo Jiřímu Adámkovi, což je logické. Jiří Adámek se ošije. Alena Zemančíková podotýká, že Kurt Schwitters sám Ursonatu přednášel. Jiří Adámek radí, že záznam je k poslechu na webu www.ubu.com, který vřele doporučuje. J.A.: Schwitters to čte mechaničtěji, Jaromír Typlt do toho tlačí se stylizovanými postavami a expresí, což je tak intenzivní, že je to chvíliemi až otrava. Ta herecká nemotornost mi nakonec připadá v mnoha ohledech nejvýhodnější. Imaginární řeč mě hodně zajímá, je to trend z doby vrcholně kultivovaného umění vzniklý jako obrana, jako cesta před civilizaci a před znakovost. My si všechno polidšťujeme. Když se v divadle objeví nic neznamenající text, stejně si v něm hledáme smysl a význam. Tam, kde jste nepřeháněli, kde to mělo lehkost a načrtnutost, diváci ohromně dobře reagují. Když dohrajete situaci, tan půvab nám vezmete, ale takové chvíle byly v menšině.
13:57 Jan Císař: Kolega Adámek to řekl za mě. Když se z toho udělá moc divadlo, trošku to přestává fungovat. Jinak se mi to ale docela líbilo. Jsem vždycky opatrný dávat takovým věcem větší význam než výraz odporu dadaistů vůči kultuře, která se jim zhroutila. Celek pro mě byl příjemným podíváním a posloucháním.
13:59 Slovo má publikum. Nic. Slovo má soubor. K textu se dostal díky zmíněné performanci Jaromíra Typlta. Jdeme k Nestydě.
14:00 Vladimír Hulec představuje dramatika. Hledá spojitost s Koltésem, jehož hry s postkoloniální tematikou se u nás příliš neuchytily. * Příběh z inscenace OLDSTARS není příliš čitelný.
14:03 Jan Císař: Já s tím mám potíž. Problém je v tom, že autor nepochybně velmi dobře ovládá velmi širokou oblast pop-kultury. Umí všechny fígle, pod tím, nad tím nebo jako základ je ale cosi víc, jakási obraznost, která mířím někam jinam. Vy se od toho oprošťujete, už jenom tím, jakou jste udělali scénu. Text předepisuje dům, vy jste ve zvláštním prostoru definovaném pískem, se kterým občas začnete pracovat. Já jsem se pak ale zase začal ztrácet ve fabuli: kdo je vinen, čím je vinen, co kdo udělal. Kdyby mě nezachraňoval kolega Adámek, asi bych se ztratil docela. Inscenaci ale považuju za poctivý výkon, narážíte ale na problém textu, který spočívá v kombinaci zábavného západního modelu a africké problematiky.
14:09 Jiří Adámek: Já bych si potřeboval ověřit, že to dobře chápu. Můžu to zkusit shrnout? Zkouší to shrnout. Po dvou větách se ukáže, že to spíš asi nepochopil. Po čase vyjasňování: „Takže tvýho otce zastřelila její matka? A proč máš u sebe ty kosti?“ A tak podobně. Redaktor inscenaci neviděl a v debatě se dokonale ztrácí, ale je to zábavné. „Takže vy dva spolu chodíte?“ - „Nechodíme, ale máme spolu vztah.“ A tak podobně.
14:13 I Alena Zemančíková je zmatena.
14:14 I soubor je možná zmaten.
14:15 Redaktor je zmaten zcela jistě.
14:16 Jiří Adámek: Já jsem chtěl původně říct, že mi to přišlo zručně uděláno. To jsem ale netušil, že nevím, co. Otázky, které tu klademe, jsou asi nejlepší zpětnou vazbou.
14:17 Soubor: My chceme, aby si každý divák přišel na nějaký svůj vlastní výklad a příběh.
14:18 Jiří Adámek: Je na vás, abyste si uvědomili hranici mezi nahodilostí a provedením záměru. Já jsem si to představení užil, ale když jdeme za rovinu užil x neužil, vidím v ní slabiny co do záměru a jeho provedení.
14:19 Alena Zemančíková: Abych řekla pravdu, příběh hry a psychoanalytické roviny, které nese - já už to nemůžu ani cítit. Je to tak nadužité, že je to až nezajímavé. Líbí se mi ale základní existenciální situace, k níž se současná realita jaksi dotáhla: někdo přijde a řekne, že vám zapálí barák, a vy tomu nedokážete zabránit.
14:23 Jiří Adámek: Bylo mi příjemné, že jsem všem postavám nějakým způsobem rozuměl. Upozorním ještě na jednu věc: u všech scén se velice rychle dozvím vzájemné vztahy postav, a následkem toho jsou jednotlivé scény vnitřně statické.
14:26 Vladimír Hulec: Oproštěním realismu jste textu ohromně pomohli. V Turnově v komornějším, intimnějším prostoru inscenace působila méně rozumově, rituálněji.
14:28 Slovo má publikum. Nic. Slovo má soubor. Režisér Tomáš Staněk děkuje Jiřímu Adámkovi. Luděk Richter moudře hovoří o nedořečenosti. Dořekne to.
14:31 Jdeme k Nářku mravence. Jiří Adámek se hned ptá Šimona Stiburka, jak přišel k textu. Šimon vysvětluje, co si můžete přečíst v rozhovoru ve Zpravodaji.
14:33 Jiří Adámek: To je dobrej zdroj. Závěr, kdy se ukáže, že jde o existujícího člověka, který by potřeboval boty a stovku, mě dojal. Bavilo mě pseudopodobenství, ve kterém jsem se trochu ztrácel. Rybáři mi přišli fenomenální, i v tom klidném plynutí času. U reklam mi není docela jasné, o co šlo. U životopisu jsem racionálně chápal, o co šlo, ale úplně to ke mně nedoznělo. Mělo to vtip a půvab, ale v něčem se to nesčítalo.
14:37 Vladimír Hulec: Skoro škoda, že příběh textu není z té inscenace víc patrný. Formou, která ze začátku připomíná Hanku Voříškovou, to působí příliš vymyšleně.
14:38 Alena Zemančíková: Mně se to líbilo. A přemýšlela jsem o tom, jak je naše současnost umanutá dokumentarismem, že nás to k autentickým textům, třeba k terapeutickým deníkům, tak táhne. Jako výraz moderní doby mě to hrozně zaujalo. Máme potřebu popřát sluchu lidem, kteří jsou na dně. Citlivé umělecké srdce, řečeno bez jakékoliv ironie, má potřebu dát těm lidem možnost, aby našli své místo ve světě. Hrozně na tom oceňuju úsilí, snahu a vůli dát zaznít hlasu, který je běžně přehlížen, a to způsobem, který je decentní: textu nezneužíváte, empaticky s ním jdete. Jako divadelní výpověď mě to velice oslovilo.
14:41 Jan Císař: Ano.
14:42 Slovo má publikum. Nic. Vladimír Hulec: Já jsem celou dobu žil v domnění, že jste si to napsali sami. Publikum: Já mám dotaz, co měla znamenat ta reklama? Jiřího Adámka by to zajímalo taky.
14:43 Soubor: Ta scéna z reklamní agentury je pokrytecký, ale v něčem logický pohled univerzálního člověka. Šimon Stiburek: Chtěli jsme tam vrazit něco kontrastního - tematicky i temporytmicky. Hodně jsme řešili, jak se k tomu textu postavit. Já jsem to chtěl tlačit k tomu, že to je konkrétní postava, kolegové mi to vymluvili, a mají pravdu: nakonec by to sklouzlo do patosu a kýče, který stejně neumíme udělat. Nebo aspoň já ne. Petr Váša to pojmenoval jako zenový příběh: cílem nebylo vyprávět něco konkrétního, ale naopak zpochybňovat vnímání příběhu a představení, ale také světa a společnosti. Zdálo se nám, že tenhle bezdomovec a schizofrenik s tím výrazně souvisí.
14:47 Luděk Richter: Mně tam chybí tematická stavba: kdykoliv můžu očekávat cokoliv, nemůžu předvídat, kudy a kam to povede. Proto z toho nemám požitek, jaký bych z toho materiálu mít mohl.
14:48 Jan Hnilička: Já bych Luďkovi oponoval. Vnímám to jako náhled do mysli a nepotřebuju tam mít výraznější tematickou stavbu. Přistupuju na pohled na svět jinýma očima.
14:50 Pokračuje debata o scéně z reklamky.
14:52 Vladimír Hulec: My bychom asi měli končit.
13:40 Na svém místě již sedí Alena Zemančíková a evidentně přemýšlí.
13:42 Jako druhý tentokrát usedl Jiří Adámek, v závěsu za ním i Vladimír Hulec. Probírají taktiku.
13:44 Usedá profesor Císař, program může začít.
13:45 Představen byl i Jiří Adámek. Už je slavnej, jak sám podotknul.
13:46 Alena Zemančíková se ujímá slova o Ursonate. * Klíč k textu je v tom, že Schwitters zapisuje hudební skladbu abstraktním jazykem. Vidíme zápis, ale neumíme ty noty přečíst. * Radost z blbnutí vyžaduje precizní provedení věci, aby to bavilo i někoho jiného. * Nad inscenací si kladu otázku, co nám přinese, když do věci vneseme kvazi-děj.
13:50 Vladimír Hulec udílí slovo Jiřímu Adámkovi, což je logické. Jiří Adámek se ošije. Alena Zemančíková podotýká, že Kurt Schwitters sám Ursonatu přednášel. Jiří Adámek radí, že záznam je k poslechu na webu www.ubu.com, který vřele doporučuje. J.A.: Schwitters to čte mechaničtěji, Jaromír Typlt do toho tlačí se stylizovanými postavami a expresí, což je tak intenzivní, že je to chvíliemi až otrava. Ta herecká nemotornost mi nakonec připadá v mnoha ohledech nejvýhodnější. Imaginární řeč mě hodně zajímá, je to trend z doby vrcholně kultivovaného umění vzniklý jako obrana, jako cesta před civilizaci a před znakovost. My si všechno polidšťujeme. Když se v divadle objeví nic neznamenající text, stejně si v něm hledáme smysl a význam. Tam, kde jste nepřeháněli, kde to mělo lehkost a načrtnutost, diváci ohromně dobře reagují. Když dohrajete situaci, tan půvab nám vezmete, ale takové chvíle byly v menšině.
13:57 Jan Císař: Kolega Adámek to řekl za mě. Když se z toho udělá moc divadlo, trošku to přestává fungovat. Jinak se mi to ale docela líbilo. Jsem vždycky opatrný dávat takovým věcem větší význam než výraz odporu dadaistů vůči kultuře, která se jim zhroutila. Celek pro mě byl příjemným podíváním a posloucháním.
13:59 Slovo má publikum. Nic. Slovo má soubor. K textu se dostal díky zmíněné performanci Jaromíra Typlta. Jdeme k Nestydě.
14:00 Vladimír Hulec představuje dramatika. Hledá spojitost s Koltésem, jehož hry s postkoloniální tematikou se u nás příliš neuchytily. * Příběh z inscenace OLDSTARS není příliš čitelný.
14:03 Jan Císař: Já s tím mám potíž. Problém je v tom, že autor nepochybně velmi dobře ovládá velmi širokou oblast pop-kultury. Umí všechny fígle, pod tím, nad tím nebo jako základ je ale cosi víc, jakási obraznost, která mířím někam jinam. Vy se od toho oprošťujete, už jenom tím, jakou jste udělali scénu. Text předepisuje dům, vy jste ve zvláštním prostoru definovaném pískem, se kterým občas začnete pracovat. Já jsem se pak ale zase začal ztrácet ve fabuli: kdo je vinen, čím je vinen, co kdo udělal. Kdyby mě nezachraňoval kolega Adámek, asi bych se ztratil docela. Inscenaci ale považuju za poctivý výkon, narážíte ale na problém textu, který spočívá v kombinaci zábavného západního modelu a africké problematiky.
14:09 Jiří Adámek: Já bych si potřeboval ověřit, že to dobře chápu. Můžu to zkusit shrnout? Zkouší to shrnout. Po dvou větách se ukáže, že to spíš asi nepochopil. Po čase vyjasňování: „Takže tvýho otce zastřelila její matka? A proč máš u sebe ty kosti?“ A tak podobně. Redaktor inscenaci neviděl a v debatě se dokonale ztrácí, ale je to zábavné. „Takže vy dva spolu chodíte?“ - „Nechodíme, ale máme spolu vztah.“ A tak podobně.
14:13 I Alena Zemančíková je zmatena.
14:14 I soubor je možná zmaten.
14:15 Redaktor je zmaten zcela jistě.
14:16 Jiří Adámek: Já jsem chtěl původně říct, že mi to přišlo zručně uděláno. To jsem ale netušil, že nevím, co. Otázky, které tu klademe, jsou asi nejlepší zpětnou vazbou.
14:17 Soubor: My chceme, aby si každý divák přišel na nějaký svůj vlastní výklad a příběh.
14:18 Jiří Adámek: Je na vás, abyste si uvědomili hranici mezi nahodilostí a provedením záměru. Já jsem si to představení užil, ale když jdeme za rovinu užil x neužil, vidím v ní slabiny co do záměru a jeho provedení.
14:19 Alena Zemančíková: Abych řekla pravdu, příběh hry a psychoanalytické roviny, které nese - já už to nemůžu ani cítit. Je to tak nadužité, že je to až nezajímavé. Líbí se mi ale základní existenciální situace, k níž se současná realita jaksi dotáhla: někdo přijde a řekne, že vám zapálí barák, a vy tomu nedokážete zabránit.
14:23 Jiří Adámek: Bylo mi příjemné, že jsem všem postavám nějakým způsobem rozuměl. Upozorním ještě na jednu věc: u všech scén se velice rychle dozvím vzájemné vztahy postav, a následkem toho jsou jednotlivé scény vnitřně statické.
14:26 Vladimír Hulec: Oproštěním realismu jste textu ohromně pomohli. V Turnově v komornějším, intimnějším prostoru inscenace působila méně rozumově, rituálněji.
14:28 Slovo má publikum. Nic. Slovo má soubor. Režisér Tomáš Staněk děkuje Jiřímu Adámkovi. Luděk Richter moudře hovoří o nedořečenosti. Dořekne to.
14:31 Jdeme k Nářku mravence. Jiří Adámek se hned ptá Šimona Stiburka, jak přišel k textu. Šimon vysvětluje, co si můžete přečíst v rozhovoru ve Zpravodaji.
14:33 Jiří Adámek: To je dobrej zdroj. Závěr, kdy se ukáže, že jde o existujícího člověka, který by potřeboval boty a stovku, mě dojal. Bavilo mě pseudopodobenství, ve kterém jsem se trochu ztrácel. Rybáři mi přišli fenomenální, i v tom klidném plynutí času. U reklam mi není docela jasné, o co šlo. U životopisu jsem racionálně chápal, o co šlo, ale úplně to ke mně nedoznělo. Mělo to vtip a půvab, ale v něčem se to nesčítalo.
14:37 Vladimír Hulec: Skoro škoda, že příběh textu není z té inscenace víc patrný. Formou, která ze začátku připomíná Hanku Voříškovou, to působí příliš vymyšleně.
14:38 Alena Zemančíková: Mně se to líbilo. A přemýšlela jsem o tom, jak je naše současnost umanutá dokumentarismem, že nás to k autentickým textům, třeba k terapeutickým deníkům, tak táhne. Jako výraz moderní doby mě to hrozně zaujalo. Máme potřebu popřát sluchu lidem, kteří jsou na dně. Citlivé umělecké srdce, řečeno bez jakékoliv ironie, má potřebu dát těm lidem možnost, aby našli své místo ve světě. Hrozně na tom oceňuju úsilí, snahu a vůli dát zaznít hlasu, který je běžně přehlížen, a to způsobem, který je decentní: textu nezneužíváte, empaticky s ním jdete. Jako divadelní výpověď mě to velice oslovilo.
14:41 Jan Císař: Ano.
14:42 Slovo má publikum. Nic. Vladimír Hulec: Já jsem celou dobu žil v domnění, že jste si to napsali sami. Publikum: Já mám dotaz, co měla znamenat ta reklama? Jiřího Adámka by to zajímalo taky.
14:43 Soubor: Ta scéna z reklamní agentury je pokrytecký, ale v něčem logický pohled univerzálního člověka. Šimon Stiburek: Chtěli jsme tam vrazit něco kontrastního - tematicky i temporytmicky. Hodně jsme řešili, jak se k tomu textu postavit. Já jsem to chtěl tlačit k tomu, že to je konkrétní postava, kolegové mi to vymluvili, a mají pravdu: nakonec by to sklouzlo do patosu a kýče, který stejně neumíme udělat. Nebo aspoň já ne. Petr Váša to pojmenoval jako zenový příběh: cílem nebylo vyprávět něco konkrétního, ale naopak zpochybňovat vnímání příběhu a představení, ale také světa a společnosti. Zdálo se nám, že tenhle bezdomovec a schizofrenik s tím výrazně souvisí.
14:47 Luděk Richter: Mně tam chybí tematická stavba: kdykoliv můžu očekávat cokoliv, nemůžu předvídat, kudy a kam to povede. Proto z toho nemám požitek, jaký bych z toho materiálu mít mohl.
14:48 Jan Hnilička: Já bych Luďkovi oponoval. Vnímám to jako náhled do mysli a nepotřebuju tam mít výraznější tematickou stavbu. Přistupuju na pohled na svět jinýma očima.
14:50 Pokračuje debata o scéně z reklamky.
14:52 Vladimír Hulec: My bychom asi měli končit.
Žádné komentáře:
Okomentovat