REFLEXE - Mikrle: Substrát
Inscenace Substrát nabízejí nečekanou formu i originální téma. To soubor Mikrle nabízí; avšak o trochu méně zpracovává, rozvíjí. Jediný takový obrat, kdy divák musí změnit svůj přistup k celé věci, nastavá ve chvíli odhalení nejvýraznějšího z rámců, tj. příběhu o dvanácti měsíčkách: situace o to zajímavější pro nás měsíčky, protože jsem se nedozvěděli pouze to, kdo jsou oni, ale především kdo jsme my, je to jakási pasivní anagnorise. Jenomže kromě tohoto zvratu jiný srovnatelný nepřichází. Důsledkem toho může být dojem, že do poloviny neví člověk nic a od poloviny naopak vše. Vše o dějovém rámci, ne nutně o jeho možných významech.
Jak sarkatisticky konstatovala představitelka Marušky Káťa Prášilová: „O pohádkách nějaké to základní povědomí asi máme.“ Mikrle se pohádkové tématice věnuje dlouhodobě, intenzivně a z mnoha stran, takže by skutečně neměl hrozit pocit, že jde o náhodně zvolený obsah, který pouze naplňuje výraznou formu. Škálu interpretací vymezuje jednak zvolená forma, jednak prolínaní s ostatními tématickými rámci: o tom všem byla řeč na diskuzi po představení.
Co se však k mému překvapení nezmínilo, jsou výklady odvozené od významově dosti zabarveného prostoru kostela, kde se celé zasedání odehrálo. Inscenace pro toto místo nevznikla, takže jde možná o přesahy zvýrazněné spíše konkrétním představením, ale i tak: dvanáct není jenom měsíčků a závěrečná scéna by navíc mohla připomínat rituál katolické eucharistie: kněží mezi se mezi sebou rozdělují krev (pivo) a tělo (vsáklé do hlíny). A na samotném konci modlitba.
Forma i obsah Substrátu lákají diváka na širokou škalu možností, jak s obojím dále pracovat a rozvíjet. Fakt, že k máločemu z toho nakonec dojde, trochu zklamal nejen mě, zdá se, nicméně i tak si tento všestranný happening lze užít, stejně jako o něm uvažovat, soudím já.
Inscenace Substrát nabízejí nečekanou formu i originální téma. To soubor Mikrle nabízí; avšak o trochu méně zpracovává, rozvíjí. Jediný takový obrat, kdy divák musí změnit svůj přistup k celé věci, nastavá ve chvíli odhalení nejvýraznějšího z rámců, tj. příběhu o dvanácti měsíčkách: situace o to zajímavější pro nás měsíčky, protože jsem se nedozvěděli pouze to, kdo jsou oni, ale především kdo jsme my, je to jakási pasivní anagnorise. Jenomže kromě tohoto zvratu jiný srovnatelný nepřichází. Důsledkem toho může být dojem, že do poloviny neví člověk nic a od poloviny naopak vše. Vše o dějovém rámci, ne nutně o jeho možných významech.
Jak sarkatisticky konstatovala představitelka Marušky Káťa Prášilová: „O pohádkách nějaké to základní povědomí asi máme.“ Mikrle se pohádkové tématice věnuje dlouhodobě, intenzivně a z mnoha stran, takže by skutečně neměl hrozit pocit, že jde o náhodně zvolený obsah, který pouze naplňuje výraznou formu. Škálu interpretací vymezuje jednak zvolená forma, jednak prolínaní s ostatními tématickými rámci: o tom všem byla řeč na diskuzi po představení.
Co se však k mému překvapení nezmínilo, jsou výklady odvozené od významově dosti zabarveného prostoru kostela, kde se celé zasedání odehrálo. Inscenace pro toto místo nevznikla, takže jde možná o přesahy zvýrazněné spíše konkrétním představením, ale i tak: dvanáct není jenom měsíčků a závěrečná scéna by navíc mohla připomínat rituál katolické eucharistie: kněží mezi se mezi sebou rozdělují krev (pivo) a tělo (vsáklé do hlíny). A na samotném konci modlitba.
Forma i obsah Substrátu lákají diváka na širokou škalu možností, jak s obojím dále pracovat a rozvíjet. Fakt, že k máločemu z toho nakonec dojde, trochu zklamal nejen mě, zdá se, nicméně i tak si tento všestranný happening lze užít, stejně jako o něm uvažovat, soudím já.
 |
| Redaktor Černý dodává půdě živiny. FOTO Zdeňka Valečková |
Žádné komentáře:
Okomentovat