REFLEXE – Rozvodovodovovy rozvodyvody: Ve jménu... koní topících se ve sněhu
Někdo by si mohl myslet, že experimentální divadlo bude divadlo nedramatické, možná postdramatické, zkrátka nesměřující k literární interpretaci. První půle sobotního programu tomu však rozhodně nenapovídá: inscenace Ursonate, Nestyda i Nářek mravence totiž zpracovávájí konkrétní literární (nebo anti-literární, v případě Ursonate) text, přičemž první dvě se původní předlohy více či méně drží (tj. zdaleka ne zcela, ale o nic méně, než průměrná činohra).
Nářek mravence s textem zachází o něco volněji – už jen proto, že jde o spis nejen nedramatický, ale celkově netradiční, umělecky zcela okrajový. A způsob, jakým se toto nikdy nevydané bizarní dílko dostalo do rukou inscenatorům, je trochu podobný tomu, jak ke své předlože přišel i Michael Černík (aka Rozvodovodovovy rozvodyvody). Jeho Ve jménu... koní topících se ve sněhu zpracovává knihu náhodně nalezenou v obchodu „Vše za 10 kč“. A inscenace skutečně není ničím větším ani menším, než manifestací textu Adama Georgieva. Textu, který má co do žánru nejblíže právě manifestu.
Manifest jako literární žánr si dnes spojujeme především s uměleckými skupinami evropské avantgardy. Ty ho ne náhodou přejímájí z politické sféry – protože minimálně futuristické manifesty jsou téměř stejně tak umělecké, jako politické (a to zpravidla poněkud kontroverzně). V rétorice pak velmi agresivní, šovinistické, egoistické, spasitelské. Vymezující sebe (skupinu nebo jednotlivce) proti zbytku, devastující vše staré. Brojící proti celé instituci umění. A právě tak na mě působil i onen záhadný text přednášený Černíkem.
Řikám přednášený a nebál bych se i říci recitovaný. Ostatně proč se bát? Jakékoliv pejorativní významy tohoto uměleckého žánru mohou mít na svědomí pouze traumata ze základních škol. Ve jménu... koní topících se ve sněhu dokazuje, že recitace své širší možnosti má, a Černík je coby recitátor rozhodně působivý: právě pro přesvědčivé podání agresivního šovinismu. Zároveň si ale přeci jenom zachovává k textu zdravě ironický odstup – a právě toho si lze cenit. Herec textu věří, umí se o něj opřít, ale zároveň se od něj neustále distancuje. O tomto nadhledu možná svědčí i fakt, že autor inscenace označuje autora textu za „básníka“, v uvozovkách.
V rozhovoru pro náš zpravodaj, kde toto ozačení padlo, se Michael Černík hned zkraje vymezuje i proti žánru recitace: „Původně jsem chtěl text jen recitovat, ale v průběhu memorování se zrodily asociace, které mi přikázaly text pozvednout na formát divadelní hry.“ Nevím, kde přesně leží hranice mezi těmito formáty (ale leží-li vůbec, pak určitě ne přesně), nicméně kdybych chtěl mluvit o divadelním tvaru, pak bych se minimálně neubránil pocitu určité chudosti (například co do výtvarné složky). Raději tak mluvím o dobře vystavěné recitaci, která vykládá a ilustruje velmi překvapivý a poněkud bizarní text.
O „divadle poezie“ nemluvím.
Někdo by si mohl myslet, že experimentální divadlo bude divadlo nedramatické, možná postdramatické, zkrátka nesměřující k literární interpretaci. První půle sobotního programu tomu však rozhodně nenapovídá: inscenace Ursonate, Nestyda i Nářek mravence totiž zpracovávájí konkrétní literární (nebo anti-literární, v případě Ursonate) text, přičemž první dvě se původní předlohy více či méně drží (tj. zdaleka ne zcela, ale o nic méně, než průměrná činohra).
Nářek mravence s textem zachází o něco volněji – už jen proto, že jde o spis nejen nedramatický, ale celkově netradiční, umělecky zcela okrajový. A způsob, jakým se toto nikdy nevydané bizarní dílko dostalo do rukou inscenatorům, je trochu podobný tomu, jak ke své předlože přišel i Michael Černík (aka Rozvodovodovovy rozvodyvody). Jeho Ve jménu... koní topících se ve sněhu zpracovává knihu náhodně nalezenou v obchodu „Vše za 10 kč“. A inscenace skutečně není ničím větším ani menším, než manifestací textu Adama Georgieva. Textu, který má co do žánru nejblíže právě manifestu.
Manifest jako literární žánr si dnes spojujeme především s uměleckými skupinami evropské avantgardy. Ty ho ne náhodou přejímájí z politické sféry – protože minimálně futuristické manifesty jsou téměř stejně tak umělecké, jako politické (a to zpravidla poněkud kontroverzně). V rétorice pak velmi agresivní, šovinistické, egoistické, spasitelské. Vymezující sebe (skupinu nebo jednotlivce) proti zbytku, devastující vše staré. Brojící proti celé instituci umění. A právě tak na mě působil i onen záhadný text přednášený Černíkem.
Řikám přednášený a nebál bych se i říci recitovaný. Ostatně proč se bát? Jakékoliv pejorativní významy tohoto uměleckého žánru mohou mít na svědomí pouze traumata ze základních škol. Ve jménu... koní topících se ve sněhu dokazuje, že recitace své širší možnosti má, a Černík je coby recitátor rozhodně působivý: právě pro přesvědčivé podání agresivního šovinismu. Zároveň si ale přeci jenom zachovává k textu zdravě ironický odstup – a právě toho si lze cenit. Herec textu věří, umí se o něj opřít, ale zároveň se od něj neustále distancuje. O tomto nadhledu možná svědčí i fakt, že autor inscenace označuje autora textu za „básníka“, v uvozovkách.
V rozhovoru pro náš zpravodaj, kde toto ozačení padlo, se Michael Černík hned zkraje vymezuje i proti žánru recitace: „Původně jsem chtěl text jen recitovat, ale v průběhu memorování se zrodily asociace, které mi přikázaly text pozvednout na formát divadelní hry.“ Nevím, kde přesně leží hranice mezi těmito formáty (ale leží-li vůbec, pak určitě ne přesně), nicméně kdybych chtěl mluvit o divadelním tvaru, pak bych se minimálně neubránil pocitu určité chudosti (například co do výtvarné složky). Raději tak mluvím o dobře vystavěné recitaci, která vykládá a ilustruje velmi překvapivý a poněkud bizarní text.
O „divadle poezie“ nemluvím.
Žádné komentáře:
Okomentovat