REFLEXE – Teď, nádech a leť: Kábul, Bagdád, Ar Raqquah, Maaran
Inscenace souboru Teď, nádech a leť předvádí obrazy uprchlického života. Snaha přitom ze všeho nejvíc lpí na autentičnosti: úsporný herecký projev, množství původních rekvizit. Ale i fotky lidí z inkriminovaných míst (zřejmě) a informace o tom, že inscenaci předcházela cesta na turecko-syrské hranice: tím vším se inscenace přibližuje k žánru dokumentárního divadla.
Příběh vypráví o několika konkrétních osudech, zároveň má však zřejmě ambice směřovat k universálním tématům: identita, nostalgie, odhodlání a poznání (tak se alespoň píše v anotaci). A stejně jako osciluje mezi obecným a konkrétním, tak se tu podobně střetávají i principy dokumentární s motivy čistě estetickými (zpěv, stylizovaný tanec apod.).
Stylizovaná je oproti zbytku i úvodní část inscenace, jakýsi prolog k celé věci. A z mého pohledu jde také o zdaleka nejsilnější momenty inscenace. Jedná se o situaci archetypální, obecnou, zároveň však odkazující na nejedno putování biblické. A právě nabídnutá paralela těchto novodobých muslimských exodů se všemi biblickými cestami vyhnaných rodin i národů u mě vzbudila mimořádnou pozornost. Protože když nad tím tak přemýšlím, tak si tyto situace skutečně nejsou nepodobné.
Kromě tohoto odkazu působila v prologu i velmi výrazná tělesnost všech tří aktérů. Právě jejich tělesný zjev a pohyb v sobě velmi silně zpřítomňovaly ono dlouhé putování – starší mužský představitel nechodil na boso poprvé, jak bylo vidět... Zkrátka člověk tušil, že tam nejsou pouze jako herci, ale částečně i sami za sebe. Tomu se amatérské divadlo ostatně ani vyhnout nemůže, takže naopak bývá problematické, když se amatérský herec snaží svoji tělesnost maskovat. Zde není maskována, ale ani vnucována, na rozdíl od jiných inscenací. Paradoxně tak tělesnost funguje nejlépe tam, kde se nikdo nesvléká (jinak nic proti svlékání).
Fascinace stylizovaným, symbolickým prologem a performativní tělesností, to byly moje poslední pozitivní dojmy. Zbytek mě nejen nebavil, ale ani nenaplnil moje očekávání, totiž že se budou alespoň zdánlivě bourat klišé (jakkoliv už se z „bouraní klišé“ stalo obrovské klišé). I přes všechnu snahu o zobrazení „obyčejné lidskosti“ se nakonec muslim stejně opásal bombami a muslimka od hlavy k patě zahalila. A k tomu bylo potřeba tolik cestování?
Inscenace souboru Teď, nádech a leť předvádí obrazy uprchlického života. Snaha přitom ze všeho nejvíc lpí na autentičnosti: úsporný herecký projev, množství původních rekvizit. Ale i fotky lidí z inkriminovaných míst (zřejmě) a informace o tom, že inscenaci předcházela cesta na turecko-syrské hranice: tím vším se inscenace přibližuje k žánru dokumentárního divadla.
Příběh vypráví o několika konkrétních osudech, zároveň má však zřejmě ambice směřovat k universálním tématům: identita, nostalgie, odhodlání a poznání (tak se alespoň píše v anotaci). A stejně jako osciluje mezi obecným a konkrétním, tak se tu podobně střetávají i principy dokumentární s motivy čistě estetickými (zpěv, stylizovaný tanec apod.).
Stylizovaná je oproti zbytku i úvodní část inscenace, jakýsi prolog k celé věci. A z mého pohledu jde také o zdaleka nejsilnější momenty inscenace. Jedná se o situaci archetypální, obecnou, zároveň však odkazující na nejedno putování biblické. A právě nabídnutá paralela těchto novodobých muslimských exodů se všemi biblickými cestami vyhnaných rodin i národů u mě vzbudila mimořádnou pozornost. Protože když nad tím tak přemýšlím, tak si tyto situace skutečně nejsou nepodobné.
Kromě tohoto odkazu působila v prologu i velmi výrazná tělesnost všech tří aktérů. Právě jejich tělesný zjev a pohyb v sobě velmi silně zpřítomňovaly ono dlouhé putování – starší mužský představitel nechodil na boso poprvé, jak bylo vidět... Zkrátka člověk tušil, že tam nejsou pouze jako herci, ale částečně i sami za sebe. Tomu se amatérské divadlo ostatně ani vyhnout nemůže, takže naopak bývá problematické, když se amatérský herec snaží svoji tělesnost maskovat. Zde není maskována, ale ani vnucována, na rozdíl od jiných inscenací. Paradoxně tak tělesnost funguje nejlépe tam, kde se nikdo nesvléká (jinak nic proti svlékání).
Fascinace stylizovaným, symbolickým prologem a performativní tělesností, to byly moje poslední pozitivní dojmy. Zbytek mě nejen nebavil, ale ani nenaplnil moje očekávání, totiž že se budou alespoň zdánlivě bourat klišé (jakkoliv už se z „bouraní klišé“ stalo obrovské klišé). I přes všechnu snahu o zobrazení „obyčejné lidskosti“ se nakonec muslim stejně opásal bombami a muslimka od hlavy k patě zahalila. A k tomu bylo potřeba tolik cestování?
Žádné komentáře:
Okomentovat