22:53 V Divadle Pod čarou před chvilkou skončila poslední část triptychu Malamadre souboru Q10 a přeživší se pomalu srocují k diskuzi. Alena Zemančíková sedí zamyšlena.
22:56 Vladimír Hulec zahajuje: na programu je sedm inscenací, takže se tu zdržíme.
22:57 Zahajujeme Vzpomínkou. Vladimír Hulec za nejcitlivější ze čtveřice porotců označuje Alenu Zemančíkovou, pročež jí udílí slovo.
22:58 Alena Zemančíková má dojem, že z tématu se mělo divadelně i obsahově vytěžit něco víc. * Když řeknu, že byl hudební doprovod stereotypní, řeknete, že to byl záměr, a to vím taky. * Téma stojí za hlubší zamyšlení a zajímavější divadelní realizaci.
23:01 Jiří Adámek s představením šel a připadá mu příjemně introvertní (viz rozhovor s J.A. v prvním čísle Zpravodaje). Převážil u něj pocit jemnosti. * Byly chvíle, kdy se mi líbilo, když herec nehrál, jen dělal úkony a hudba vzbuzovala emoci. Naopak to trochu přestává fungovat, když herec začne emoce hrát sám.
23:04 Vladimír Hulec si coby šachista všímá, že postavy hrají šachy.
23:06 Jan Císař nemá, co by řek.
23:07 Autor těchto řádků dává najevo svůj souhlas s Jiřím Adámkem.
23:08 Luděk Richter hovoří o pojetí „folklórní“ babičky v kontrastu k dědečkovi představovanému mladým hercem, a o dramaturgii celku.
23:09 Zdeňku Brychtovou z Divadla Kámen to uklidnilo, líbila se jí ta pomalost, ten klid a dojala se.
23:11 Vladimír Hulec předává vzkaz od místního diváka, mladého chlapce, který na představení šel dvakrát, aby si ho mohl vyfotit a měl na něj vzpomínku do života.
23:12 Hlas z publika si díky pomalosti kusu hledá perverzní interpretace novinového titulku „Tah dámou“. Jiří Adámek: To je doklad toho, že u takhle minimalistického představení je každá drobnost významná.
23:13 Liberecký soubor, jehož jméno nikdo neumí vyslovit ani napsat, a název inscenace, který si nikdo nepamatuje. Slovo dostává Jiří Adámek, byť ho možná ani tolik nechce.
23:14 Jan Císař Jiřího Adámka zbavuje povinnosti. Představení sledoval s jistým napětím ve smyslu toho, jaký je vztah mezi aktérem a publikem. * Tohleto mi začalo strašně vrtat hlavou. Začal jsem si to představovat jako rasantní rétorský atak na publikum. Říkal jsem si, že kdybych si představil, že jsme ti odporní literáti a vy to do nás našijete, bylo by to pro mě ještě daleko zajímavější, než když to sleduji jen jako herecký výstup.
23:16 Jiřího Adámka by zajímal ten text. * Vytušil jsem, že je to psaný z pozice génia, jako oslava romantického typu umělce. Pletu se?
23:17 Aktér nechápe, na co se Adámek ptá. * Když se vám to tak zdá, tak to tak může bejt. Text jsem vzal nemodifikovanej, prezentuju ten text, jakej je.
23:19 Jiří Adámek: Vy jste z textu, k němuž si nekladete autorský vztah, vytvořil virtuozní kreaci, která ale zůstane na distanc.
23:20 Aleně Zemančíkové ten text připadá jako blábol, s prominutím. A nechápe intenci inscenátora. * Vzít text pochybné kvality je buď marná práce, nebo narcismus, plocha, na níž se může vyjevit má vlastní virtuozita. * Kdybych chtěla spílat literátům, najdu si dobrý text. Protagonista: Nemusím se s textem sžívat, abych ho mohl přenášet do divadla, a nemusím ho nesnášet a shazovat. Ten vztah může být ambivalentní. Alena Zemančíková: Já myslím, že nemůže. Ambivalentní vztah je nejméně produktivní. Protagonista: Ale možný to je. Alena Zemančíková: No tak možný je všechno. Akorát nevím, jestli to stojí za to úsilí. Protagonista: Mě ale zajímá interpretovat něco, k čemu nemám vyhraněný vztah.
23:25 Jiří Adámek zahlazuje rozjitřenou debatu a tím ji též ukončuje.
23:26 Diváci souhlasí s Alenou Zemančíkovou, ale jako etuda to bylo fakt dobrý.
23:28 Teď, nádech a leť. Vladimír Hulec diskutuje o tom, kam se má klást důraz při čtení názvu souboru. A zároveň se pojmenovává jako ústřední příznivce inscenace. Představení se prý povedlo zrovna tak jako v Hradci Králové, ne-li lépe. A to už něco znamená.
23:31 Jiří Adámek má k tomu představení velký respekt a myslí, že je to báječný téma. Dovolí si ale mluvit o některých slabinách. * Představení je drobátko hyperaktivní, to jest že se toho v něm děje moc. Přijde mi, že byste se mohli vyklidnit, věřit těm věcem a nechat je vyznít. Hrozně se mi líbila práce s předmětama, velice reálné detaily. Schází mi více vnitřního klidu.
23:35 Jan Císař lehce oponuje. To, co bych nazval simultaneitou nebo synchronicitou, je jistý půvab onoho „nedivadelního“ představení. Díky té synchronicitě to není dokument nebo reálshow. Divadlo má mimetickou schopnost, vedle něj je ale vypravěčství. Nehrajete postavy a osudy, ale vyprávíte o nich. Máte schopnost za sebe říci příběh postav. Je to epické divadlo, které funguje báječně. Má to kvalitu uměle vytvořené reality, která je divadlu vlastní.
23:38 Alena Zemančíková nemá zas tak moc co dodat.
22:39 Vladimír Hulec pojmenovává další klady inscenace. Reportér je unavený a chvilku nezaznamenává, ale debata je fajná.
23:48 Nudle se krájejí jemně.
23:49 Jan Císař: Seděl jsem v krásném divadle, po dlouhé době na pohodlných sedačkách, a koukal na něco, co bylo myšleno v jiných dimenzích. Odnesl jsem si asi tolik: Narodím se nahej, pak se naučím trochu oblíkat, nakrájím něco nudlí a nahej zase umřu.
23:51 Jiří Adámek má rád Ligetiho a byl překvapen, že si ho vzal DRED za inspiraci. Pak se mu ulevilo: Podle mě je to mystifikace. Je to teda subjektivní, ale byla to taková punkeřina a taková kravina, že mi to přišlo až dobrý. Dřív mě štvala nějaká sebevážnost, která tady už vůbec neměla šanci. A ten způsob dirigování si hodlám osvojit.
23:53 I Alena Zemančíková má taky ráda Ligetiho, ale ta punkeřina jí naopak vadí. Že tenhle velice jemnej mistr je v té inscenaci odveden tak punkově. Trošku jste to spatlali, ale ne jako těsto na nudle, protože to když se špatně smíchá, tak se dobře neuválí. Tak, jak to děláte vy, jde dělat cokoliv, ale Ligetiho je mi na to trochu líto.
23:56 Vladimír Hulec nezná Ligetiho, ale našel si ho na Wikipedii. Nevnímal to jako výsměch, ale jako snahu najít přirozenou avantgardu ve venkovským životě. Takže tak.
23:59 Jarka Holasová se potřebuje podělit o subjektivní názor. Na nudlích si našla svoji babičku, která měla stejný židle a dělala stejný těsto a Jarka na to koukala a cítila, že to je ten klid a ten život. Tak za to děkuje.
0:00 Půlnoc. Přišel poslední květnový den.
0:01 Triptych Malamadre. Vladimír Hulec vysvětluje princip triptychu a dává slovo Jiřímu Adámkovi, který to před Pískem neviděl. * Nemá moc cenu řešit, co je lepší nebo horší. Nejde to úplně analyzovat, můžu jen říct, co jsem zažil já za sebe. Včerejší, činoherní část pro mě fungovala až zpětně díky těm dnešním dílům. Psychologicky je to hodně statická látka. V těch dalších verzích jdete víc po tom, co umíte vyřešit divadelně, a to mi přišlo skvělý. Obě ty dnešní verze byly nejlepší tam, kde se vykašlete na tu hru.
0:09 Vladimír Hulec dává slovo Janu Císaři. Ten to pokládá za velmi zajímavý pokus. * Tam, kde nemáte k dispozici prostředky, které perfektně ovládáte, nastává problém, jak to hrát. Vtip je v tom, že málokdo ví, co je činohra. Je to daleko složitější problém, než problém baletu či opery. Já za daleko čistší činohru pokládám dnešní první představení než to včerejší. Včera jste si pomohl řadou prostředků, ale jak to hrát? V té dnešní první části jste našli několik momentů, kde hrajete jednáním. Tvrdým, rasantním, jednoduchým jednáním. Tam jste si nepomáhal vizuálně-výtvarným nagejšlením. Je to palimpsistické řešení: režisér smaže kus textu, navrší tam jiné věci, text je pryč. To se vám stalo tam, kde jste řekl, že to je činohra, a já se nevidím, protože činohra v dnešní době je problém. Mohl bych o tom mluvit dlouze, ale nebudu.
0:16 Alena Zemančíková vyslovuje všem zúčastněným uznání za množství energie a jevištního umu. Problematizuje problém hry: je dnes ještě problémem? Divadlu svědčí metafora.
0:20 Vladimír Hulec děkuje Aleně. Zdá se mu, že v první části se nepovedlo přesadit vztah sestra-bratr. * Jakmile to řeší problém homosexuality, působí to klišovitě, tezovitě. Poslední, nejabstraktnější část je z toho nejzajímavější.
0:23 Slovo má publikum. Publiku včera přišlo, že ta „činoherní“ část byla přehraná, například prostitutka. Drama je mnohem působivější v druhém díle. První část byla postradatelná. Řeč je o hudbě, o problematice reprodukované kontra živé hudby.
0:29 Jiří Adámek má podezření, že ta skříň není šikovná.
0:31 Vladimír Hulec nesouhlasí.
0:33 Hovoří soubor. Vysvětluje použití hudby, okolnosti vzniku projektu atp.
0:36 Debata končí, debatníci se přesouvají k vínu, pracující redaktoři do redakce. Děkujeme za pozornost. Jsme s vámi, buďte s námi.
22:56 Vladimír Hulec zahajuje: na programu je sedm inscenací, takže se tu zdržíme.
22:57 Zahajujeme Vzpomínkou. Vladimír Hulec za nejcitlivější ze čtveřice porotců označuje Alenu Zemančíkovou, pročež jí udílí slovo.
22:58 Alena Zemančíková má dojem, že z tématu se mělo divadelně i obsahově vytěžit něco víc. * Když řeknu, že byl hudební doprovod stereotypní, řeknete, že to byl záměr, a to vím taky. * Téma stojí za hlubší zamyšlení a zajímavější divadelní realizaci.
23:01 Jiří Adámek s představením šel a připadá mu příjemně introvertní (viz rozhovor s J.A. v prvním čísle Zpravodaje). Převážil u něj pocit jemnosti. * Byly chvíle, kdy se mi líbilo, když herec nehrál, jen dělal úkony a hudba vzbuzovala emoci. Naopak to trochu přestává fungovat, když herec začne emoce hrát sám.
23:04 Vladimír Hulec si coby šachista všímá, že postavy hrají šachy.
23:06 Jan Císař nemá, co by řek.
23:07 Autor těchto řádků dává najevo svůj souhlas s Jiřím Adámkem.
23:08 Luděk Richter hovoří o pojetí „folklórní“ babičky v kontrastu k dědečkovi představovanému mladým hercem, a o dramaturgii celku.
23:09 Zdeňku Brychtovou z Divadla Kámen to uklidnilo, líbila se jí ta pomalost, ten klid a dojala se.
23:11 Vladimír Hulec předává vzkaz od místního diváka, mladého chlapce, který na představení šel dvakrát, aby si ho mohl vyfotit a měl na něj vzpomínku do života.
23:12 Hlas z publika si díky pomalosti kusu hledá perverzní interpretace novinového titulku „Tah dámou“. Jiří Adámek: To je doklad toho, že u takhle minimalistického představení je každá drobnost významná.
23:13 Liberecký soubor, jehož jméno nikdo neumí vyslovit ani napsat, a název inscenace, který si nikdo nepamatuje. Slovo dostává Jiří Adámek, byť ho možná ani tolik nechce.
23:14 Jan Císař Jiřího Adámka zbavuje povinnosti. Představení sledoval s jistým napětím ve smyslu toho, jaký je vztah mezi aktérem a publikem. * Tohleto mi začalo strašně vrtat hlavou. Začal jsem si to představovat jako rasantní rétorský atak na publikum. Říkal jsem si, že kdybych si představil, že jsme ti odporní literáti a vy to do nás našijete, bylo by to pro mě ještě daleko zajímavější, než když to sleduji jen jako herecký výstup.
23:16 Jiřího Adámka by zajímal ten text. * Vytušil jsem, že je to psaný z pozice génia, jako oslava romantického typu umělce. Pletu se?
23:17 Aktér nechápe, na co se Adámek ptá. * Když se vám to tak zdá, tak to tak může bejt. Text jsem vzal nemodifikovanej, prezentuju ten text, jakej je.
23:19 Jiří Adámek: Vy jste z textu, k němuž si nekladete autorský vztah, vytvořil virtuozní kreaci, která ale zůstane na distanc.
23:20 Aleně Zemančíkové ten text připadá jako blábol, s prominutím. A nechápe intenci inscenátora. * Vzít text pochybné kvality je buď marná práce, nebo narcismus, plocha, na níž se může vyjevit má vlastní virtuozita. * Kdybych chtěla spílat literátům, najdu si dobrý text. Protagonista: Nemusím se s textem sžívat, abych ho mohl přenášet do divadla, a nemusím ho nesnášet a shazovat. Ten vztah může být ambivalentní. Alena Zemančíková: Já myslím, že nemůže. Ambivalentní vztah je nejméně produktivní. Protagonista: Ale možný to je. Alena Zemančíková: No tak možný je všechno. Akorát nevím, jestli to stojí za to úsilí. Protagonista: Mě ale zajímá interpretovat něco, k čemu nemám vyhraněný vztah.
23:25 Jiří Adámek zahlazuje rozjitřenou debatu a tím ji též ukončuje.
23:26 Diváci souhlasí s Alenou Zemančíkovou, ale jako etuda to bylo fakt dobrý.
23:28 Teď, nádech a leť. Vladimír Hulec diskutuje o tom, kam se má klást důraz při čtení názvu souboru. A zároveň se pojmenovává jako ústřední příznivce inscenace. Představení se prý povedlo zrovna tak jako v Hradci Králové, ne-li lépe. A to už něco znamená.
23:31 Jiří Adámek má k tomu představení velký respekt a myslí, že je to báječný téma. Dovolí si ale mluvit o některých slabinách. * Představení je drobátko hyperaktivní, to jest že se toho v něm děje moc. Přijde mi, že byste se mohli vyklidnit, věřit těm věcem a nechat je vyznít. Hrozně se mi líbila práce s předmětama, velice reálné detaily. Schází mi více vnitřního klidu.
23:35 Jan Císař lehce oponuje. To, co bych nazval simultaneitou nebo synchronicitou, je jistý půvab onoho „nedivadelního“ představení. Díky té synchronicitě to není dokument nebo reálshow. Divadlo má mimetickou schopnost, vedle něj je ale vypravěčství. Nehrajete postavy a osudy, ale vyprávíte o nich. Máte schopnost za sebe říci příběh postav. Je to epické divadlo, které funguje báječně. Má to kvalitu uměle vytvořené reality, která je divadlu vlastní.
23:38 Alena Zemančíková nemá zas tak moc co dodat.
22:39 Vladimír Hulec pojmenovává další klady inscenace. Reportér je unavený a chvilku nezaznamenává, ale debata je fajná.
23:48 Nudle se krájejí jemně.
23:49 Jan Císař: Seděl jsem v krásném divadle, po dlouhé době na pohodlných sedačkách, a koukal na něco, co bylo myšleno v jiných dimenzích. Odnesl jsem si asi tolik: Narodím se nahej, pak se naučím trochu oblíkat, nakrájím něco nudlí a nahej zase umřu.
23:51 Jiří Adámek má rád Ligetiho a byl překvapen, že si ho vzal DRED za inspiraci. Pak se mu ulevilo: Podle mě je to mystifikace. Je to teda subjektivní, ale byla to taková punkeřina a taková kravina, že mi to přišlo až dobrý. Dřív mě štvala nějaká sebevážnost, která tady už vůbec neměla šanci. A ten způsob dirigování si hodlám osvojit.
23:53 I Alena Zemančíková má taky ráda Ligetiho, ale ta punkeřina jí naopak vadí. Že tenhle velice jemnej mistr je v té inscenaci odveden tak punkově. Trošku jste to spatlali, ale ne jako těsto na nudle, protože to když se špatně smíchá, tak se dobře neuválí. Tak, jak to děláte vy, jde dělat cokoliv, ale Ligetiho je mi na to trochu líto.
23:56 Vladimír Hulec nezná Ligetiho, ale našel si ho na Wikipedii. Nevnímal to jako výsměch, ale jako snahu najít přirozenou avantgardu ve venkovským životě. Takže tak.
23:59 Jarka Holasová se potřebuje podělit o subjektivní názor. Na nudlích si našla svoji babičku, která měla stejný židle a dělala stejný těsto a Jarka na to koukala a cítila, že to je ten klid a ten život. Tak za to děkuje.
0:00 Půlnoc. Přišel poslední květnový den.
0:01 Triptych Malamadre. Vladimír Hulec vysvětluje princip triptychu a dává slovo Jiřímu Adámkovi, který to před Pískem neviděl. * Nemá moc cenu řešit, co je lepší nebo horší. Nejde to úplně analyzovat, můžu jen říct, co jsem zažil já za sebe. Včerejší, činoherní část pro mě fungovala až zpětně díky těm dnešním dílům. Psychologicky je to hodně statická látka. V těch dalších verzích jdete víc po tom, co umíte vyřešit divadelně, a to mi přišlo skvělý. Obě ty dnešní verze byly nejlepší tam, kde se vykašlete na tu hru.
0:09 Vladimír Hulec dává slovo Janu Císaři. Ten to pokládá za velmi zajímavý pokus. * Tam, kde nemáte k dispozici prostředky, které perfektně ovládáte, nastává problém, jak to hrát. Vtip je v tom, že málokdo ví, co je činohra. Je to daleko složitější problém, než problém baletu či opery. Já za daleko čistší činohru pokládám dnešní první představení než to včerejší. Včera jste si pomohl řadou prostředků, ale jak to hrát? V té dnešní první části jste našli několik momentů, kde hrajete jednáním. Tvrdým, rasantním, jednoduchým jednáním. Tam jste si nepomáhal vizuálně-výtvarným nagejšlením. Je to palimpsistické řešení: režisér smaže kus textu, navrší tam jiné věci, text je pryč. To se vám stalo tam, kde jste řekl, že to je činohra, a já se nevidím, protože činohra v dnešní době je problém. Mohl bych o tom mluvit dlouze, ale nebudu.
0:16 Alena Zemančíková vyslovuje všem zúčastněným uznání za množství energie a jevištního umu. Problematizuje problém hry: je dnes ještě problémem? Divadlu svědčí metafora.
0:20 Vladimír Hulec děkuje Aleně. Zdá se mu, že v první části se nepovedlo přesadit vztah sestra-bratr. * Jakmile to řeší problém homosexuality, působí to klišovitě, tezovitě. Poslední, nejabstraktnější část je z toho nejzajímavější.
0:23 Slovo má publikum. Publiku včera přišlo, že ta „činoherní“ část byla přehraná, například prostitutka. Drama je mnohem působivější v druhém díle. První část byla postradatelná. Řeč je o hudbě, o problematice reprodukované kontra živé hudby.
0:29 Jiří Adámek má podezření, že ta skříň není šikovná.
0:31 Vladimír Hulec nesouhlasí.
0:33 Hovoří soubor. Vysvětluje použití hudby, okolnosti vzniku projektu atp.
0:36 Debata končí, debatníci se přesouvají k vínu, pracující redaktoři do redakce. Děkujeme za pozornost. Jsme s vámi, buďte s námi.
Žádné komentáře:
Okomentovat