Jakub Maksymov: Teď vlastně nevím, co jsem

Substrát. FOTO Jan Slavíček

Jako autor Substrátu je v programu veden Jakub Maksymov, který se mě s žádostí o rozhovor pokusil nejprve odehnat; že nakonec s výsledkem až tolik společného nemá, že bych se měl raději ptát Jarky Holasové nebo aktérek kusu a tak podobně. Protože ale Jakuba znám a vím, že povídat si s ním bývá zpravidla zajímavé, zahnat jsem se nenechal — a mluvili jsme spolu nejen o onom zahradnicko-měsíčkovském happeningu, ale i o jeho posledním režijním počinu, amatérských kořenech a studiích na DAMU. Mluvili jsme i dlouho po tom, co jsem vypnul mikrofon, ale na to si zase budete muset Jakuba najít sami, třeba si s vámi taky pěkně popovídá.

První otázka je nasnadě: co vás to napadlo? A koho to napadlo? 

Já ani nevím, jestli to budu umět říct takhle přesně, součástí tvůrčího procesu jsem byl jenom na krátkou chvíli — a teď budu mluvit o něčem, o čem vlastně všechno přesně nevím.

To bývá nejzajímavější.
Tak ale, prosím, písemně zaznamenej moje rozpaky.

Provedu.
Můj domovský jaroměřský soubor Mikrle nějakou dobu pracoval na zadání, které si dali, na Dvanácti měsíčkách. Na začátku padly dvě varianty: že udělají ver zi pro děti, loutkovou pohádku, se kterou by se dalo jezdit, a nějaký happening. Z pohádky nakonec nějak sešlo a já jsem se do procesu připletl ve chvíli, kdy se začínal psát scénář a kdy to dramaturgicky ještě nebylo rozhodnutý — připletl jsem se k tomu úplnou náhodou, když jsme si v kavárně povídali o tom, co kdo dělá, a oni mi začali vyprávět o tomhle projektu. Já jsem se jich začal vyptávat, oni mi na něco odpovědět uměli a na něco ne a mně to začalo připadat stále zajímavější. Dámy došly k tomu, že by bylo dobře, aby k té věci napsal scénář nějaký muž, protože to vnímají jako jakýsi mužský pohled — a já jsem byl nakonec jediný, kdo se k tomu měl. Společně jsme potom přicházeli na to, jaký rituál z toho bude, a už ani nevím, kdo měl ten nápad, že Dvanáct měsíčků ještě propojíme s Čapkovým Zahradníkovým rokem.

Vidíš, a to my jsme si v porotě na Audimaforu automaticky spojili s Tvým starším Čapkem Uměl lítat, který byl v Písku taky k vidění, do jasné dramaturgické linie.

No když to chcete hledat, asi se najít dá...

My jsme hloubaví.
Můj podíl spočívá v tom, že jsem napsal první verzi scénáře — a co se dělo dál, to už nebylo v mojí režii. Nakonec mě ani nepustili na závěrečnou zkoušku. Nevím ani přesně proč, ale myslím, že to bylo proto, abych nezdržoval. takže jsem v procesu tvorby zafiguroval jen takhle na chvilku — a oni jsou tak hodní, že mě píšou do programu, i když by vlastně nemuseli. Je v tom spousta drobností, které bych řešil nějak jinak, ale to, co jsem viděl v Hradci, mě nesmírně těšilo a bavilo a jsem strašně rád, že to vzniklo. A je to jenom díky jejich houževnatosti a vůli to nevzdat i přes spoustu problémů včetně toho, že představitel Ledna na poslední chvíli složil roli a oni narychlo našli ředitele jaroměřského divadla Pepu Horáčka, který byl ochotný do toho jít. Ale jak říkám, pro rozhovor o Substrátu já se vůbec nehodím.



No dobře, tak si pojďme povídat o něčem jiném — co tvoříš jinak?

Já jsem teď s kamarády udělal inscenaci jménem Paprsky slunce, která by měla být k vidění na Mladé scéně. Je to adaptace Tří zlatých vlasů Děda Vševěda, základní zdroj je Erben, ale četli jsme i celou řadu dalších variací z různých zemí. Vlastně jsme tu pohádku takříkajíc depohádkovali a snažili se dobrat se archetypů a nějakého tvrdého jádra — to byl aspoň náš záměr, jestli to tak opravdu funguje, musí vědět ten, kdo to po nás deinterpretuje. Mám pocit, že jsme se na tom všichni dost naučili. Ale kromě toho pro mě tahle inscenace teď otevírá novou otázku. Když jsme na tom začínali pracovat, byli všichni až na Dominika amatéři, nikdo z nich nestudoval herectví, teď už ho studuje i Káťa — takže jednak začíná být hodně složité dát dohromady reprízy, protože student herectví na DAMU bývá člověk dost rozlítaný, ale hlavně začíná být trochu na pováženou, jestli to ještě patří na amatérskou přehlídku. Jestli je legitimní, abych tam naše věci hlásil. Na jednu stranu to mám hrozně rád, jsem na prostředí toho amatérského divadla zvyklý a ta setkání mi připadají hodně příjemná. I z vlastní zkušenosti si pamatuju, že když se ještě přehlídek účastnili Geissleři, byl jsem za to hodně rád. A totéž Jirka Jelínek — když tehdy na Loutkářské Chrudimi zakázali, aby tam hrál v soutěžním programu, zdá se mi, že se přerušila určitá linka, na kterou neměl v tu chvíli kdo navázat a doteď je to na tom festivalu trochu znát, ale to je jen můj dojem. Na druhou stranu vidím, že na Mladé scéně je rozdíl, když tam přijedou gympláci, kteří se sejdou jednou za týden, a když my jsme si udělali měsíční soustředění a máme za sebou nějakou hereckou průpravu. Jako bychom nějaké charakteristiky amatérského divadla trochu ztráceli. Ale zase podobně, jako je v českém divadle propojená alternativní scéna s tou kamenější — třeba že členové činohry Národního divadla zároveň hrají v experimentálních projektech — je asi taky dobře, když se amatérská scéna propojuje s tou profesionální. Tak jsem to aspoň vnímal, když jsem byl amatér. Teď vlastně nevím, co jsem.