REFLEXE - Divadlo Bez Pravidel: Vzpomínka
Vzpomínka Divadla Bez Pravidel je spíš jakousi dvacetiminutovou vzpomínečkou jednoho roztomilého dědečka na jeho roztomilou babičku. A už od začátku, který otevírá libá melodie bosého kytarového dua, je jasné, že jde o vzpomínku na lásku nesmírnou. Stařík vzpomíná na medové časy se svou zesnulou milovanou a stýská si. Stýská si přesmutně a přežalostně. Až do dne, kdy žena jeho života vyleze z kufru plného vzpomínek, aby svému spícímu milému přinesla tvarohovou buchtu a povýskala ho ve vlasech. Jenže protože pěkné sny mívají i v pohádkách nutné konce, dá mu babička sbohem a šáteček. A to doslova.
Inscenace se příliš vehementně snaží atakovat moje emoce. Často těžkopádně a bez očekávaných výsledků. Nutno však podotknout, že jsem cynik a na jímavé lovestory, „co hory přenáší“, se pokaždé koukám přísným okem skeptikovým. Takže než abych prožívala dojemnou scénu, kdy se dva milenci loučí, myslím spíš na to, jak by asi vypadalo, kdyby si babička při couvání střihla moonwalk.
V inscenaci se nemluví, absenci slov supluje po celou dobu hudební doprovod. Sympatickým nápadem je kombinace živého herce s dřevěnou loutkou, snad jsem ale z anotací čekala větší experiment, než nakonec byl. Loutka babičky je dřevěná marioneta buclatých tváří a půvabně velkého nosu. Babča k nakousnutí – a já se staříkově smutku vůbec nedivím! Ačkoliv to byla Vzpomínka krátká, i přes veškerý patos ve skrze milá. Na závěr mi chyběl snad už jen štěněčí kukuč.
Vzpomínka Divadla Bez Pravidel je spíš jakousi dvacetiminutovou vzpomínečkou jednoho roztomilého dědečka na jeho roztomilou babičku. A už od začátku, který otevírá libá melodie bosého kytarového dua, je jasné, že jde o vzpomínku na lásku nesmírnou. Stařík vzpomíná na medové časy se svou zesnulou milovanou a stýská si. Stýská si přesmutně a přežalostně. Až do dne, kdy žena jeho života vyleze z kufru plného vzpomínek, aby svému spícímu milému přinesla tvarohovou buchtu a povýskala ho ve vlasech. Jenže protože pěkné sny mívají i v pohádkách nutné konce, dá mu babička sbohem a šáteček. A to doslova.
Inscenace se příliš vehementně snaží atakovat moje emoce. Často těžkopádně a bez očekávaných výsledků. Nutno však podotknout, že jsem cynik a na jímavé lovestory, „co hory přenáší“, se pokaždé koukám přísným okem skeptikovým. Takže než abych prožívala dojemnou scénu, kdy se dva milenci loučí, myslím spíš na to, jak by asi vypadalo, kdyby si babička při couvání střihla moonwalk.
V inscenaci se nemluví, absenci slov supluje po celou dobu hudební doprovod. Sympatickým nápadem je kombinace živého herce s dřevěnou loutkou, snad jsem ale z anotací čekala větší experiment, než nakonec byl. Loutka babičky je dřevěná marioneta buclatých tváří a půvabně velkého nosu. Babča k nakousnutí – a já se staříkově smutku vůbec nedivím! Ačkoliv to byla Vzpomínka krátká, i přes veškerý patos ve skrze milá. Na závěr mi chyběl snad už jen štěněčí kukuč.
Žádné komentáře:
Okomentovat