„Normální člověk nechodí na návštěvu s brašnou přes rameno“

REFLEXE – OLDstars: Nestyda

Nestyda zpracovává univerzální biblické téma - čin, který bude po zásluze potrestán. Jde o „podobenství o hříchu“, jak se píše v anotaci. Vykonavatelem trestu je pak nečekaně jakýsi Ikedia. Kluk s kamennou tváří, který hned zpočátku vynese soud: „Příšel jsem podpálit tenhle dům.“ A my tak nějak tušíme, že svým tvrďáckým výrazem demonstruje fakt, že to stoprocentně udělá. Jenže kdo tenhle Ikedia vlastně je? Je skutečný nebo ne? Jde o pouhý výmysl labilní Nestydy nebo je snad ztělesněním špatného svědomí jinak spořádané rodiny? A pak taky ta jeho brašna, kterou si tak úpěnlivě střeží. Co v ní nosí? Matka se domnívá, že důkaz. Jenže důkaz čeho? Co je činem a kdo pachatelem? Před námi se otevírá detektivka opepřená mýtickou exotickou poetikou.

Na scéně je rozsypaný štěrk, pár svíček a víc nic. Rituální atmosféru dokreslují i zvuky bubnů.
Kwahulého text je díky hojné metaforičnosti dramaturgický oříšek, to bezesporu. I přesto mi není jasná základní otázka: o čem to tedy OLDstars hrají? Vizuálně byly obrazy nápadité a nutno dodat, že polonahá ženská i mužská těla zmítající se ve štěrku se mi zdála půvabnou podívanou. Ovšem umím si představit, že pro diváka, který hru nečetl nebo o ní neslyšel, může být její rozklíčovaní na základě zhlédnutého představení úkol poměrně nelehký. Nejde totiž jen o výklad jednotlivých metafor, ale i o základní rovinu „kdo, s kým, jak a proč“, která podle mě není dostatečně zjevná. A protože v téhle detektivce není Poirotů ani Sherlocků, příběh se začíná ztrácet pod tíhou štěrku a výsledkem je bohužel trochu rozpačitý divácký dojem.