![]() |
Řekni něco. FOTO Anna Šolcová |
Takže pro začátek — mohl bys pro naše čtenáře nějak ve třech větách charakterizovat pojem théâtre musical v souvislosti s Řekni něco? Jestli to tedy théâtre musical je...
Ten termín se používá pro divadlo, pokud jsou hlavními autory a režiséry hudebníci a pokud nabourávají divadelní principy svým hudebním, abstraktnějším myšlením. Úplně théâtre musical to tedy není. Poláci mají výraz „režírovat přes formu“, který mi připadá přesný. Nejde o to, že bychom předem přesně znali příběh, který vyprávíme, ale že máme nějaké prvky, které k sobě patří — vzdáleně, nebo úplně přímočaře — a zjišťujeme, jak fungují dohromady. Pracujeme s protiklady: něco tiššího je po něčem dynamickém a tak podobně. Součástí myšlení divadla přes formu je to, že se o každém prvku dá přemýšlet zvlášť: hlas, tělo, pohyb, hudba, světlo, scénografie... Není to tak, že by byl herec a všechny ostatní prvky mu sloužily. U mě je asi nejdůležitější práce s hlasem, projevování se řečí, hlasem a neustálé objevování toho, co pro nás jazyk a řeč a sdělování je. A taky že se řeč stává hudbou.
Mně se zdá, že konkrétně v Řekni něco se paradoxně dostáváš tak nějak k činohře z druhé strany. Že silně zapojuješ vyprávění pomocí jednání, což je ona „činohra v užším slova smyslu“, aniž by jazyk jako takový měl významonosnou funkci. Dává to smysl?
Mně se zdá, že konkrétně v Řekni něco se paradoxně dostáváš tak nějak k činohře z druhé strany. Že silně zapojuješ vyprávění pomocí jednání, což je ona „činohra v užším slova smyslu“, aniž by jazyk jako takový měl významonosnou funkci. Dává to smysl?
Určitě. Někdy tam vznikají situace v činoherním slova smyslu víc, někdy míň, ale stavěli jsme to od vztahování se jednoho člověka ke druhému. Od co nejextrémnější intenzity vztahu. Ten vztah se někdy projevuje v hlase, který naléhá, ale na- opak ne v těle, které nedokáže přistoupit, obejmout nebo se prostě jen dotknout druhého. Tím vzniká ta dramatičnost nebo situačnost. Před čtyřmi lety na Pražském quadrienalle byla na piazzetě Národního divadla taková instalace — skleněná vitrína, v níž se vždycky dvojice lidí objala a zůstala nehnutě v objetí na půl hodiny. Pro mě to bylo ohromně silné. Nedávno jsem byl na tanečním představení, kde potom šli tanečníci mezi diváky a podařilo se jim ne teatrálně, ne jakoby, ale opravdu se vsávat pohledem do konkrétních diváků a potom se jich třeba i dotknout. Takové vztahování se, které není falešné, které není jen trik. O to mi šlo.
To mi matně připomnělo, že jsem četl o jednom britském projektu, který spočíval v tom, že každého z diváků, kteří měli zavázané oči a byli volně rozmístěni v prostoru, objal jeden člen pěveckého sboru, který potom začal takhle rozobjímaně zpívat.
To mi matně připomnělo, že jsem četl o jednom britském projektu, který spočíval v tom, že každého z diváků, kteří měli zavázané oči a byli volně rozmístěni v prostoru, objal jeden člen pěveckého sboru, který potom začal takhle rozobjímaně zpívat.
To je úžasný... V něčem je pro mě inspirativní taneční divadlo — v tělovosti a v jiném přístupu k přítomnosti těla v prostoru. A v něčem výtvarné instalace, protože tohle často dělají spíše výtvarníci — ty projekty, které jsou performativní, ale ne divadelní ve smyslu dramatičnosti.
A inspiruje tě, když jedeš na Šrámkův Písek? Jezdíš tam rád?
A inspiruje tě, když jedeš na Šrámkův Písek? Jezdíš tam rád?
Já na Šrámkův Písek jezdím moc rád, a kdybych tam nejezdil rád, tak bych tam prostě nejezdil, protože já nemusím. Nevyrůstal jsem v amatérských souborech a mám jinou náplň života. Ale vždycky tam je nesmírně příjemná atmosféra, a hlavně tam vždycky vidím dvě nebo tři věci, které mě silně inspirují.
Jasně, a...
Já už jsem tohle o Písku bohužel víckrát někam psal a někde říkal.
No tak tam dáme i tohle.
Jasně, a...
Já už jsem tohle o Písku bohužel víckrát někam psal a někde říkal.
No tak tam dáme i tohle.
Že už se opakuju, výborně.
Tys na podzim připravil autorský projekt Po sametu s činohrou Národního divadla. Jaká je zkušenost člověka, který se pohybuje zejména v nezávislém divadle, a najednou přijde do takovéhle instituce?
Tys na podzim připravil autorský projekt Po sametu s činohrou Národního divadla. Jaká je zkušenost člověka, který se pohybuje zejména v nezávislém divadle, a najednou přijde do takovéhle instituce?
To jsou nenápadné, jemné rozdíly na každém kroku... V první řadě bylo nesmírně příjemné setkání s tou hereckou skupinou, kde byli čtyři herci z Národního divadla (Pavla Beretová, Filip Kaňkovský, Taťjana Medvecká a Saša Rašilov) a dva od nás z Boca Loca Lab (Pavol Smolárik a Petr Vančura). To, že tam byli ti dva zvnějšku, se ukázalo jako důležité, protože my zkoušíme úplně jiným způsobem — a místní herci to velice rychle pochopili, ale bez těch dvou by to asi chápali podstatně obtížněji. Jenom mám takový problém, který s postupem repríz narůstá: potřeboval bych, aby tamní herci byli introvertnější v hereckém projevu. Nepodařilo se mi dostatečně prolomit určitou okázalost toho, jak hrají. Těžko se to popisuje, ale asi takhle — herec hraje zevnitř, ze sebe, pokud to tedy není šmíra, ale zároveň se stará o formu, jakou své emoce a sdělení předává divákovi. A oni to pro svou zkušenost z velkého prostoru prodávají divákům příliš demostrativně, hrají příliš ven. Spousta lidí mi chválí, jak v té inscenaci hrajou báječně...
Já si to myslím taky...
Já si to myslím taky...
... ale mně je to pořád málo. Pořád bych to vztahoval dovnitř.
Takže introvertní divadlo?
![]() |
Po sametu. FOTO Jakub Fulín |
Takže introvertní divadlo?
Ale to zaručeně! To naprosto zaručeně! Když jsem přišel do prváku na DAMU a když mě poprvé pustili k hercům, řekl mi můj pedagog jedinou věc: abych nekecal hercům do hlasu, protože tělo ještě vidíme v zrcadle, ale svůj hlas opravdu neznáme, je spojený s dechem a s vnitřkem těla a je to to nejcitlivější. Takže divadlo hlasů by vlastně mělo být introvertní. Jasně, existují takové ty formální voicebandy, myslím sborové rytmizované recitace, které jsou spíše hlučné. Ale zacházení s hlasem v jemných nuancích je samo o sobě bytostně introvertní. My pracujeme s mikrofony, které umožňují herci stát úplně zády nebo ležet — a stejně je to slyšet. Takže ano, o to mi jde: o introvertní divadlo.
A tvoje nové Libozvuky v Minoru jsou introvertní divadlo pro děti?
A tvoje nové Libozvuky v Minoru jsou introvertní divadlo pro děti?
Svým způsobem určitě. Je tam docela dost herců, deset, konkrétně, a jsou na sebe hodně napojení, mají drajv, takovou vitální energii, ale to, co dělají, je leckdy velice jemné a na dětskou hudební inscenaci i velice tiché — ne proto, že by nemluvili nahlas, ale protože prostě nejsou nazvučení. Skladatel Marek Doubrava, který to se mnou připravoval, po premiéře říkal, že má velkou radost právě z toho, že tomu úplně chybí jakýkoliv dozvučený, rockový sound. Z té tichosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat