O tom, jak ne vždy to inzerované musí být automaticky tím nejlepším

REFLEXE - Valaši v pohybu: Vznikne? 

„Seskupení kamarádů“ Valaši v pohybu přijelo na Šrámkův Písek s „divadelní improvizací“, jak sami označují svoji inscenaci v anotaci - což může působit dojmem, že právě improvizace bude na daném kusu tím nejpoutavějším. A ona je… poutavá. Je efektní a divácky přitažlivá. Ale taky laciná. Spoléhá se totiž na divákův egoismus a vědomě s ním pracuje.

Na počátku této divadelní improvizace byl papír. A divák jdoucí kolem papíru byl vyzván k možnosti interakce sepsáním libovolné věty na útržek papíru. Tyto útržky papírů jsou v konkrétních, předem připravených situacích ve scénáři náhodně vybírány a čteny nahlas. A je to vtipné. Poprvé, podruhé, potřetí. A pak už vlastně ani ne. A taky ani ne ve chvíli, kdy se herec při čtení divákovi věty zadrhává, protože ji nemůže přečíst a není mu v té chvíli dobře rozumět. Ale divák se směje. Divák netrpělivě očekává, jestli další věta, která se bude číst, nebude právě ta jeho. A to napětí funguje. Vytváří gag, který nemá v inscenaci jiného cíle, než být gagem daného okamžiku.

Přílišná akcentace improvizace odsouvá do pozadí daleko zajímavější inscenační prvek, a to propojení vizuální projekce na místě vznikající malby a živého hudebního podkresu. Improvizovaného hudebního podkresu, který stojí za větší pozornost, než jaké je na první pohled věnováno samotné divadelní improvizaci.  

Příběh inscenace je zahalen tajemstvím. Pohrávání si s alter egem, náhodnými souvislostmi… Indície nás navádí k rozluštění hádanky, jejíž odpovědí je, že protagonisté jsou otcem a synem. Paradoxně necítím v tomto rozluštění příběhu žádné vyvrcholení, žádné „Aha!“ Vlastně je mi zcela jedno, kam celých těch čtyřicet minut směřovalo a tenhle (lehce) kýč klíč mi spíš kazí docela příjemné vzpomínání na tenhle audiovizuální, melancholicky zahalený, prožitek. A tak ho vytěsňuju a je to tak lepší.  

Rituál za mrtvé a trpící

REFLEXE - Teď, nádech a leť: Slepice není pták, Ukrajina není cizina

Vypadá to na posezení u piva. Vcházím do hlediště a stejně jako včera u D.R.E.D.u i zde jako by inscenace byla kdesi v minulosti dávno započata a diváci do ní vešli v libovolný moment jejího konstantního děje. V sále se krájí zelenina na boršč, na hospodských stolech jsou květiny, sedí u nich herci i diváci, z rádia zní hudba. Nastoluje se časoprostor: domácká idylka v bezčasí? Rodinná večeře? Ticho před bouří.

Dva příspěvky od Miroslava Paulíčka

Národní pornografie

Již před více než půlstoletím rehabilitoval ruský literární vědec Michail Bachtin Rabelaisův román Gargantua a Pantagruel (který ještě Šalda označoval za oplzlý – co jiného si ostatně myslet o knize, v níž po kapitole o Aristotelovi následuje kapitola o vytírání zadku) tím, že v něm objevil středověkou, tzv. karnevalovou kulturu. Její podstatou je specifický smích, který bývá velmi vulgární, neuctivý, výsměšný vůči řádu světa a který přitom tímto zneuctěním řád oživuje a obrozuje. Karnevalový smích je spojen s tělesností a sexualitou – nikoli ovšem způsobem souboru D.R.E.D., jejichž nahota není ani v nejmenším výsměšná, spíše snad estetická, nýbrž zcela nepochybně tak, jak to předvedly dámy ze souboru Děvčátko a slečny, na což v diskusi správně poukázal Martin Pšenička.

ON-LINE PŘENOS: Rozborový seminář č. 3 a vyhlášení výsledků

15:07 Začínáme.

Zelíčko, zelíčko, celer řapíkatý

REFLEXE: Divadlo Kámen – Ztrátu obsahu v konfekčním obalu

Od Divadla Kámen by člověk čekal leccos, ba možná už skoro cokoliv – jenom romantickou komedii spíš asi ne. A přece, kdybych hledal žánrové označení pro Ztrátu obsahu v konfekčním obalu, skončím nejspíš nakonec právě u téhle škatulky. Samozřejmě je to inscenace svébytně kamenná, plná absurdity: osudové setkání a spojení dvou párů tu způsobí nikoliv samotná záměna kufrů (což je klasický prvek konstrukce žánrové zápletky), ale až to, že postavy nejsou onu záměnu schopny řešit, přestože řešení je nabíledni. Ve chvíli, kdy se situace rozplete (ve skvostné scéně s dokonale zbytečnou konzultantkou, které hrdinové draze zaplatí i přes to, že na východisko již mezitím přišly bez ní), způsobí (anebo prohloubí?) to vztahovou krizi a nakonec vede k tomu, že si páry vzájemně vymění partnery.

Miroslav Paulíček: Kdo může být umělcem?

První a poslední hra prvního dne Šrámkova Písku se téměř nemohly lišit více, přesto se dotýkaly stejného, sociologicky nesmírně zajímavého fenoménu, totiž umělecké tvorby. Plzeňští Buddeto! zpracovali vtipně, zábavně a radostně téma traumatizujících zážitků ze školky, mezi nimiž se několikrát opakoval stále aktuální problém, že mnohé učitelky, trvajíce na pevných pravidlech toho, jak se má kreslit či zpívat, ubíjejí imaginaci dětí a od nejútlejšího věku v nich pěstují odpor k umění.

Nad slivovicí, čajem a Lorkou

REFLEXE – Teatr Vaštar: Krvavá svatba

Inscenace Lorkovy Krvavé svatby souboru Teatr Vaštar začíná, když před usazující se publikum předstoupí dvě hlavní protagonistky a nabídnou divákům kávu a čaj. Nejde primárně o nějaký znak, o žádný rafinovaný zcizovací prvek. Je to naprosto bezelstná a upřímná nabídka dvou žen na zpříjemnění chvíle, na posilnění před představením. Je to pobídka ke sdílení a společnému odvyprávění příběhu, které se má odehrát. 

Variace na absurdní téma

REFLEXE – Šubrd: Štempl

Mladý soubor z Jihlavy tu představil autorskou inscenaci na motivy absurdního divadla. K inspiraci tímto „žánrem“ se soubor jednak hlásí sám ve své programové anotaci, ovšem uhodnout to lze i bez nápovědy: využívání (určitých) prvků absurdního divadla je tu natolik přímé a bezelstné, že si až divák může klást otázku, zda vůbec vidí něco nového.

Balabán in '69

REFLEXE - D.R.E.D.: Dekalog/Balaba

Za doprovodu příjemného, živě interpretovaného jazzu vcházím do sálu. V jakési zvukové opozici proti sametové, svobodné improvizaci nástrojů mě dvojice z jeviště bombarduje mechanickým výčtem souřadnic. D3 – F8 – A5. Místo očekávatelného „zásah“ nebo „samá voda“ zní stále dokola odpověď: „Jablka jsem nikdy nejedla.“ Nehrajeme hru na lodě. Lokalizujeme ráj? G6 – zásah! A rovnou do Stromu poznání? Těžko říci. Ale jablek z něj spadlo hodně.

Hra rozdováděných panen

REFLEXE – Děvčátko a slečny: Ušubraná

Je to jen takové škádlení. Půvabná konfrontace kdesi mezi dvěma pastvinami. Bitva dvou folklórních rapperek, „freestyle“ plnokrevných, prsatých pasaček, roztančených, rozezpívaných a – konzervativní divák či čtenář promine – rozvášněných a nadržených. Poetická koláž o onom věčném a věčně tabuizovaném „však vy víte, o tamtom“ (následuje všeobecné červenání a trapná chvíle ticha).