pátek 25. května 2018

odperformováno: Antonín Puchmajer D. S.: Rösnerovo oko aneb Nutkání souložit se sochami

Tento víkend chci psát hlavně o herectví. A puchmajerovské herectví mě zajímavě oslovilo. Tak nějak podivně mě oslovilo. Bylo podivně stylizované. Mělo podivný nadhled/odstup/chladnost a zároveň podivnou autentičnost. Podivnou jednotnost (performerů je pět). Mělo podivnou rezignovanost a jakési podivné hluboké vnitřní smíření (s čím? s tím, že nás Rösner nevzal na DAMU?; ne, myslím, že je to smíření obecnější, zajímavější, podstatnější). To puchmajerovské herectví bylo nějak důstojné. Všech pět lidí něco jako důstojnost podivně zachovávalo.

Saka a hezké, důstojné šaty. Pánové působili podivně tělesně silně (saka tomu napomohou, ale pro takovéto působení je nutný nezanedbatelný tělesný i mentální výkon). Dámy vyzařovaly tělesnou i duševní jemnost a zároveň vzrušující nepřístupnost (oblečení tomu napomůže, ale samo o sobě to nezařídí).

Takovéhoto herectví jsou schopni jen lidé, kteří jsou něčeho plní, jejichž mysl je nějak větší než jejich hlava a jejich tělo, z jejichž mysli něco čouhá. Tak hurá.

Ale i takovéto herectví, které je překvapivě a podivně lidsky důstojné, důstojně lidské, je samo o sobě, bez čehokoli dalšího, po půlhodině trochu nuda. To, co mě na něm oslovilo, nevydrží hodinu. Po chvíli do celého prostoru vtrhla šedá banalita, a i ta zajímavá podivná herecká důstojnost se zčásti překlopila v opatrnickou hru na jistotu. Nakonec jsem tedy zažíval střídání záblesků, při kterých se setkávám se zajímavě stylizovanými a podivně důstojnými nitry těch lidí, s delšími úseky, při nichž jsem se nesetkával s ničím.

Před Pískem jsem se ptal (tady): přeneseme se za rámec intelektuální stand-up (nebo sit-down) show? Teď si odpovídám: já osobně jsem se nepřenesl (byť mě to podivně důstojné herectví podivně oslovilo).

Celek na mě působil bezradně; takové jako bezradné intelektualizování; kdybych s někým z performerů popil v hospodě, rozhovor by asi byl zajímavější, intenzivnější.

A ještě jeden detail: připadalo mi, že bylo málo jídla. Chtělo by to aspoň 3x více, více druhů, větší množství... Chápu, že finančních a prostorových prostředků není nekonečno, ale když už je jídlo základním technickým prostředkem, mělo by být intenzivnější, extrémnější.

1 komentář:

  1. Ahoj Petře, odpovídám záměrně s odstupem i rozmyslem a tentokrát začnu Tvým odstavcem posledním: Ty sice chápeš, že "finančních a prostorových prostředků není nekonečno", já ale musím připomenout, že inscenace byla hmotně štědrým darem podpořena festivalem Příští vlna/Next wave, jenž její vznik inicioval a následně ve svém programu ve světové premiéře uvedl. Za tuto aktivitu proslulému hnízdišti nejrůznější umělecké alternativy samozřejmě tleskám, otázkou ale zůstává, jestli takto dotovaný projekt má vůbec nárok účastnit se soutěže amatérských divadel. Mně osobně to připadá dost unfair. Na inscenaci navíc nejsou vynaložené finanční prostředky naprosto vidět, což mně přivádí k myšlence, že kromě nakoupeného cateringu zúčastnění performeři především vyplatili sebe sama. Na Rösnerově oku aneb Nutkání souložit se sochami navíc spatřuji i pramálo originálního, neřkuli experimentálního. Projekt je nepříliš invenčním kompilátem osvědčených principů, s nimiž v tuzemském kontextu již dávno mnohem úspěšněji žonglují mj. Vosto5, Handa Gote, Feste a další. Divadlo provozované kritiky je v tomto případě únavné, stereotypní, nepřekvapující. Obdivovat sehranost rutinérů odmítám, a to i přesto, že předstíraná jímavost Vladimíra Mikulky nepostrádá šarm podobně, jako šlápnutí Kateřiny Rudčenkové do obličeje Williama Shakespeara. Komplexně ovšem neradost za mně!

    OdpovědětSmazat