středa 9. května 2018

na programu: Divadlo Dagmar: Prostory I. – Sokolov


Pochytil jsem: „v Sokolově úřady odmítají v místní knihovně půjčovat jednu knihu“ „ta kniha reflektuje zkušenosti ze Sokolova, které jsou i kritické“ „práce se všemi prvky: herectví, prostor, světlo“ „mříže a člověk za mřížemi“ „3 muži 3 generací vyprávějí tok každodenního života v Sokolově“

Na co jsem třeba zvědavej:

Bude to dokumentární? V jaké míře dokumentární a v jaké ne?

Jak divadlo překoná literaturu (jde mimo jiné o knihu, že?).

Jakými kanály se překonání literatury uskuteční (činoherně, civilně, obecně lidsky, mimochodem, ...)? A má vůbec být literatura překonávána, nestačí nám tak, jak je?

A co Sokolov? Jde o Sokolov nebo o město/obec/lidský prostor obecně? Jak hodně je v tom Sokolov namočenej?

A opravdu město Sokolov brání rozšiřování té knihy? Fakt jako?

3 komentáře:

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Petře, takže dneska k Dagmar:

    k jejich tvorbě chovám dlouhodobý respekt, i poměrně již letitou diváckou náklonnost a vazby nepokrytě přátelské, a jsem tudíž rád, že po letech harcování po přehlídkách činohry a poezie také zase dorazí řádit do Písku. Teď rychle k Tvým otázkám:

    I. Protože prozaická předloha není dokumentární, má věštba Tě patrně opět zklame, a ani tentokrát o doku-drama nepůjde.
    II. Nemusí jít nutně o překonání ve smyslu být lepší, nebo se povýšit, ostatně drama je rovněž literatura, což doufám nehodláš rozporovat , při adaptaci díla původně pro divadlo neurčeného je důležité přesně definovat dramatické limity zvolené předlohy a ty se následně snažit eliminovat, respektive nahradit prostředky divadelními. S obojím mají karlovarští divadelní jurodivci řadu zkušeností a já nevidím jediný důvod proč se tentokrát obávat jejich selhání.
    III. Na základě informací, zjištěných o literární předloze inscenace, tedy „románu o městě“, jak knihu Sokolov její autor Lukáš Beneš označuje, se domnívám, že jde o beletrizaci existenciálních pocitů ze života ve městě se specifickým géniem loci, tedy o tvůrčí návaznost na linii „městské“ české prózy, již ve svých románech v posledních desetiletích oživovali mj. Jáchym Topol, Miloš Urban či Jan Balabán, kterou v podstatě debutující autor excesivně pentlí dílčími přesahy do formálního absurdna a toku vědomí, (náhodné řazení stran, stylistická roztříštěnost, přítomnost básní v próze). Možnost volby výrazových prostředků k adaptaci je vzhledem k uvedenému tudíž takřka neomezená, a já sám jsem intenzivně zvědav, jaký klíč si soubor vybral.
    IV. Zde záleží na tvůrcích – jim próza zjevně nestačila „tak jak je“ a proto ji adaptovali. Mně naopak zajímá jejich inscenace, a až na základě svého zážitku z ní se rozhodnu, zda si dílo páně Beneše přečtu. Jako čtenář, jenž má rád romány Topola a Balabána, a chová respekt k tvorbě Miloše Urbana, jsem Lukáše Beneše i pro jeho poněkud velkoústá self propagační prohlášení mj. o cenzuře dosud rozhodně ve své knihovně nepostrádal, ale s radostí se nechám vyvést z omylu.
    V. Jde o další z propagačních triků autora – je přece zcela věcí infocentra města Sokolova sortiment jeho obchodu, já osobně bych např. své koncepční album o činohře Moravského divadla Olomouc, hrané kompletně na vozembouch, do prodeje v místní pokladně nenabízel. Ty ano?

    OdpovědětVymazat
  3. Klarine, tak to je důkladný rozbor očekávání. A vidím, že představení Dagmar bude mít i existenčně-kariérní rozměr: pronikne pan Lukáš Beneš do našich exkluzivních domácích knihoven?

    OdpovědětVymazat