Už při letmém pohledu do programu festivalu budila inscenace Teátru Vaštar Svině! (2017, Ostrov) respekt. Měla totiž začínat ve čtyři a končit až o šesté, což působilo v rámci sobotního, dvanáctihodinového kulturního maratonu jako jakási nezřetelná výhrůžka. Naštěstí se ale už kolem 16:08 jasně ukázalo, že respekt by inscenace měla vzbuzovat ze zcela jiných důvodů. Z těch mnohem lepších a zajímavějších. Bylo totiž jasné, že tahle inscenace se (nejen) v rámci festivalu vymyká.
Inscenace volně inspirovaná románem Williama Goldinga Pán much začíná nenápadně. Na scénu připomínající cirkusovou manéž - kruhové jeviště obestavěné zvýšeným “obrubníkem”, vzadu s vstupem zakrytým oponou - vstupují postupně a jednotlivě všichni tři herci a jedna herečka. Přistupují k mikrofonu na stojanu a vytvářejí zvukový plán, který bude provázet celou inscenaci. Postupně nahrají zvuk přílivu, větru i vzdálený křik racka. Nahrávání zvuku do smyčky živě před publikem je sice běžný divadelní fígl, dobře zvládnutý, opodstatněný a využitý je ale také velmi efektní. V tomto případě navíc už způsob, jakým herci vstupují na scénu, jak přistupují k mikrofonu, jak ho drží a jaký při tom zaujímají celkový postoj, jasně charakterizuje postavy. Diváci tak sledují velmi zajímavé dva v jednom - vidí jakousi technickou přípravu inscenace a zároveň jsou již na plno zatahováni do fiktivního světa hry.
Ostatně principy sloužící k posilování divadelnosti se v inscenaci objevují mnohokrát. Některé části jsou hrány herci v postavách, jindy herci na okamžik z postav vystupují a přejdou k vyprávění, k jakýmsi scénickým poznámkám. Například postava Simona se v inscenaci fyzicky vůbec nevyskytuje a to přesto, že zastává poměrně zásadní úlohu - Simon je totiž zastoupen jen vypravěčsky, formou přednesených vět jako by vytržených z původního románu. Divadelnost posiluje také to, že se inscenace v žádné chvíli nesnaží o nějaký jevištní či herecký realismus. Snaží se pracovat s metaforami a znaky i v té nejbanálnější podobě - prasata lovená na ostrově představují nafukovací míče, kameny vhodné k házení po neoblíbených dětech zas žonglovací míčky.
Jedna z prvních slov inscenace jsou: „Říká se, že Pán much je podobenství. Tohle žádné podobenství nebude. Chceme jen vyprávět příběh skupiny kluků.” Inscenace, ačkoli všemožně zdůrazňuje svou umělost, působí velmi autenticky. Neustálá přítomnost dvou linií - románová linie s postavami a vypravěčská, autentičtější linie s herci - nijak nenarušuje dojem, že mladí herci skutečně vyprávějí příběh, který je jim niterně blízký. Jejich herectví se nesnaží o psychologismus, přesto oplývá pravdivostí. Je uvěřitelné a jejich postavy živoucí.
Jistě, i této inscenaci by se dala vytknout celá řada nesrovnalostí. I v této inscenaci se najdou okamžiky, které by si zasloužily dotáhnout. I v této inscenaci zůstává řada podnětů nevyužitá. Jenže všechny tyhle nedostatky nakonec přemůže fascinace opravdovostí, s kterou tvůrci Teátru Vaštar diváky atakují.
Žádné komentáře:
Okomentovat