Předposledním představením letošního Šrámkova Písku bylo Štípnutí labutě spolku Mikrle. Zaujalo mě na něm, že pro aktuální téma, uměleckou tvorbu a změny v náhledu na to, co je považováno za hodnotné umělecké dílo, vybírá situaci z počátku dvacátého století. Částečně se tak vrací téma časovosti, které se s námi táhne již od pátku, od Poincarého myšlenky přes Casiopeu až ke Štípnutí labutě. Dokážu si představit, že by se cyklická debata nad kávou a vínem odehrávala ve velmi podobném znění i v současném kontextu. Opakování debaty muže a ženy může odkazovat k periodickému výskytu podobných situací a analogických frází v různých uměleckých érách. Pro mě tak tematicky směřuje k určité vyprázdněnosti a vůbec otázce po smyslu takové debaty. Tato linka se mi pak spojí s dotazníkem, který diváci vyplňují po odchodu ze sálu, s otázkou, zda-li Kupka přichází příliš brzy nebo příliš pozdě.
Obrazová součást představení leží do velké míry v projekcích, vznikající nahodilou prací herců s meotary. Tyto dvě projekce jsou výrazně odlišné. Jedna má mnohem techničtější charakter, zatímco druhá více připomíná obraz buněk pod mikroskopem či lávovou lampu. Oba se někdy prolínají, jindy fungují samostatně a zároveň neustále evokují jakési proměnlivé abstraktní malby nebo asambláže. Měkká a oblá společně s geometrickou a racionální se pak i fyzicky propojují ve společné pohybové choreografii, aby vytvořily Amorfu - Dvoubarevnou fugu. K tomu se pak dále přidává pulzující hudební podkres kláves, který je další složkou této montáže.
Pokud jde o samotné spojení představení s Františkem Kupkou, je pro mne trochu zamžené. Představení se totiž věnuje spíše vnímání díla než jeho tvorbě. Ať už je to prostřednictvím frázovitého rozhovoru či sledováním dvou projekcí. Pokud bylo cílem přiblížit proces tvorby, výsledek na mě působil příliš vnějškově a zároveň i zaprášeně. Nemyslím si, že by umělecká tvorba sama o sobě měla mnoho společného s okázalým prostředím galerií a uměleckých salónů. Dokonce si ani nemyslím, že by byla tak moc vážná, jak nakonec samu sebe prezentuje. Tvořivost a s ní spojená živost jsou přeci téměř opakem nabubřelých popisů uměleckých děl v příručkách. Možná šlo i o samotné použití meotarů a dobového kostýmu, obojí stojí někde na půl cesty mezi historičností a rezignací na ni.
Zároveň ale oceňuji, že se tvůrci do tohoto experimentu pustili a že měli snahu i o určitou kompozici ve spodním plánu hracího prostoru, kde kostýmně fungovali v protikladech a dohromady barevně skládali Kupkův obraz. Líbil by se mi i přesah k bonbónům (diváci před představením dostali bonbóny s „absintovou” příchutí) a dotazníkům, v tomto případě je kompozice z více nezávislých prvků vyloženě přiléhavá. Pokud by ale výběr jednotlivých elementů, umístění na scéně a výtvarné zpracování bylo o něco důslednější.
Žádné komentáře:
Okomentovat