Přiznám se hned v první větě a dobrovolně k tomu,
že divadlo poezie je mimo mojí „krabici“. Pokud čtu poezii, dávkuju si ji téměř
po kapkách. Proto je pro mě obtížné věnovat pozornost byť jen půl hodiny
souvislému pásmu básní, ačkoli v případě v souboru ChoseMína a jeho díle DeMono mi přijde přiléhavější
slovo „tok“ než „pásmo“. Na druhou stranu, pokud nejsem zvyklá tento typ
divadla interpretovat, musím k němu nutně přistupovat s jakousi
nepředpojatostí, jako nepopsaný list. Následující myšlenky se na můj čistě bílý
list zapsaly.
Vnímala jsem silnou emocionálnost představení, které
mnohokrát, s různými textovými nuancemi, pojednává o lásce muže a ženy. Jejich
láska může být skrytá, mučivá, nenaplněná, a když už je naplněná, stane se až
zhoubně závislou a intenzivní. Téma obecně hodné velké tragédie. Bohužel jsem
ale byla konfrontovaná s více či méně doslovným vyjádřením téhož. Řeč,
hudba i pohyb na jevišti mě utvrzovaly ve stejné ideji, kterou jsem získala
hned na začátku. Poté jsem si připadala téměř znásilňovaná k tomu, abych
procítila emoce obsažené v samotném textu co nejsilněji.
Na druhou stranu, kdo kdy prožil podobnou sílu citu, kterou
nám autoři předkládali, musí snad ocenit upřímnost a ryzost, se kterou byl text
napsán i interpretován. Taková intenzita je bolestivá. Bohužel byla bolestivá i
na jevišti. Z hlediska divadelního jsem vnímala, že tato emocionální
plnost nemůže trvat dlouho. Funguje mnohem lépe na menším prostoru, který je
vyvážen něčím úplně jiným, co poskytuje kontext nebo protipól, lidově řečeno
nádech. Tato rozrůzněnost mi právě chyběla. Plynutí od někud někam a vývoj, ať
už jakkoli naznačený, jsou pro mě klíčové. Proto pro mne sdělení celého pásma
zůstalo ve schématu, které by se dalo vyjádřit závěrečným gestem: pusa, pusa, facka,
facka.
Žádné komentáře:
Okomentovat