neděle 28. května 2017

Michal Zlatoš: Je tráva za plotem zelenější?

Každodenně potkáváme množství lidí různých národností, kteří odjeli z domova. Motivací k opuštění domova může být celá škála, ale to nejdůležitější a dozajista nejobtížnější je udělat ten první krok - odejít. Je ale ideál, který si před sebe staví člověk opouštějící domov, nějak shodný s tvrdou realitou každodennosti? Autorská inscenace nazvaná Zvláštní druh projekce souboru Fotka bezhlavého motýla, který je složen ze spolužáků z pražské DAMU, se snaží poukázat právě na tento rozpor a jeho někdy až trpké rozuzlení.

Inscenace popisuje životní strasti dvou přátel, kteří opouštějí rodné Slovensko s vidinou lepšího života v Praze, která jim v jejich očích má skýtat otevřené pole možností. V Praze získají podřadné zaměstnání v sekáči Quasimodo – který je zpodobněn oblečením rozvěšeným ve dvou řadách nad sebou na trojúhelníkové kovové konstrukci, za nímž se herci pohybují. Diváci tak herce sledují skrze mezery mezi rozvěšenými košilemi, tričky a  svetříky. Každodenní rutina spjatá s nenaplněnými ideály se začíná projevovat steskem po domově, který je vtipně symbolizován chutí na halušky. 

Postupně eskalující pocit zklamání jakoby byl předznamenán už po cestě do Česka a to díky patrnému rozčarování při příjezdu postav do stanice Brno – hlavní nádraží. Zklamání se ostatně odráží i na pracovním výkonu (herci se střídavým úspěchem prodávají divákům svršky po deseti korunách), z něhož stále více čiší nezájem a letargie. Tohle zklamání se postupně přetavuje v niterné utrpení, které přetváří i charakter přátelství. Náhlé zjevení nového intelektuálně zaměřeného člověka (zobrazené jen hereckou akcí dvou protagonistů) opět rozproudí chuť postav k životu i vzdor otravné rutině prodeje – opět se mají na co těšit. „On“ je jim světlem v šeru všednodennosti. Oba ve své snaze zalíbit se Mu si ani nevšímají, že vlastně ubližují jeden druhému, a tak poškozují to nejcennější, co jim v pražském exilu zbývá – vztah, který mezi sebou mají. Návratem do rutiny podřadného zaměstnání je umocněn pád do tvrdé reality, která s sebou nese vystřízlivění z idealismu spojeného s narůstající ztrátou své národní identity. Ta se postupně stává habitualizovaným mišmašem slovensko-češství odrážejícího se ve zpěvu české národní hymny se slovenským textem.

Odloučení od domova, které je vykročením ze svého světa, pohodlí a zvyku, je vždy těžkou zkušeností vlastního vykořenění a s ním spjatou reflexí vlastní identity, včetně té národní. Lidé, kteří odcházejí z domova, opouštějí svůj dosavadní svět a musejí si budovat jiný: někteří úspěšně, jiní neúspěšně. Ti neúspěšní se pak nacházejí v jisté rozeklanosti, která se zračí tím, že jsou cizinci tam, kde kdysi byli doma a zároveň jsou i cizinci tam, kde se jim nepodaří domov vybudovat. Takové je možné, i navzdory všemu materiálnímu zabezpečení, také nazvat bezdomovci, pro něž je otázka: „Kde domov môj?“ otázkou mnohem hlubšího ražení souvisejícího s bytostnou potřebou vědět kdo vlastně jsou.

Žádné komentáře:

Okomentovat