Žáci literárně dramatického oboru ZUŠ v Jindřichově Hradci do Písku přivezli inscenaci jednoaktovky Horror Arnošta Goldflama. Žádných upírů, masových vrahů nebo zombie se však festivaloví diváci nedočkali; autor hry zdroj veškeré hrůzy a zvrácenosti nalezl v rodinných vztazích. Černočerná groteska pomocí absurdně vyhrocených situací ukazuje, kterak se výchova dětí může zvrhnout v brutální tyranii. „Myslíme to s tebou přece dobře”, říkají svým potomkům rodiče. Ale co když se jejich dobromyslnost poněkud vymkne z kloubů?
Původní hra vyžaduje tři herce (otec a dva synové) a dvě herečky (matka a dcera). Hradečtí však rozdělení postav pozměnili. Jejich rodinu kromě matky a otce tvoří tři dcery a jediný syn. Takové uspořádání jaksi předem implikuje, že se chlapec (Jaromír Pelikán) snadno dostane do defenzívy. A skutečně, z toho, že se večer kdesi toulal, ostatní bleskurychle vyvodí, že je s ním něco v nepořádku. Je zajisté psychicky nemocný, a tudíž se musí léčit… Uvrhnou jej proti jeho vůli do domácí karantény, jenže jeho léčba se brzo změní v nelidské zacházení. Pouštění žilou vystřídají elektrošoky pomocí upravené žehličky (v různé intenzitě od bavlny přes len po hedvábí). Členové rodiny se v mučení chlapce navzájem povzbuzují a divákovi je jasné, že ze spárů této rodinky psychopatů není úniku.
Inscenace se odehrává v nejužším rodinném kruhu, a to doslova: domov představuje kulatá dřevěná deska umístěná uprostřed jeviště, kam se sotva vejde šest klavírních stoliček, pro každého člena rodiny jedna. Kruh se vlastně stává vizuálním leitmotivem inscenace; promítá se také do rozsazení diváků po obvodu jeviště či do pohybů herců. „Nemocného“ syna svážou tak, že kolem něj energicky obcházejí a ovíjejí jeho tělo lanem, později jej nutí pobíhat kolem desky jako psa na vodítku.
Herectví všech aktérů je značně realistické, dialogy takřka ve všech situacích pronášejí s blahosklonnou samozřejmostí, jako by konverzovali o každodenních tématech u večeře. V některých situacích toto pojetí funguje výborně, například když řeší, kterak budou synovi pouštět žilou či zda ho elektrošoky nemohou usmrtit. Kontrast civilního vyjadřování a zvráceného tématu rozhovoru vyvolává mrazení v zádech, ale je také zdrojem černého humoru. Dobře také funguje využití stylizovaného pohybu, který jinak spíše realistickým postavám dodává mechaničnost a nelidskost; například když se všichni vrhnou na misku s Cornflaky jako supi na svou kořist. V rámci některých situací je však grotesknost vlivem civilního zpracování zbytečně potlačena, neozvláštněná konverzace začíná nudit. Ve finále tak inscenace vyvolává dojem, že by si zasloužila více odvahy v práci s groteskní stylizací a hororovým žánrem.
Rodinný Horror končí stejně, jako začal, i celý děj se tak uzavírá do kruhu: rodina se schází k jídlu a přitom v harmonii hraje na hudební nástroje. Jedna židle však zůstává prázdná… V Goldflamově hře jediná oběť tyranské choutky neukojí, na řadu se dostává další syn. Konec hradecké inscenace naznačuje, že odstranění vymykajícího se člena, chod rodiny opět navrátilo do starých kolejí. Otázkou je, jak dlouho bude trvat, než se některá z dcer také vymkne kontrole a koloběh zvrácené léčby ve jménu konformity začne nanovo.
Žádné komentáře:
Okomentovat