Balabán in '69

REFLEXE - D.R.E.D.: Dekalog/Balaba

Za doprovodu příjemného, živě interpretovaného jazzu vcházím do sálu. V jakési zvukové opozici proti sametové, svobodné improvizaci nástrojů mě dvojice z jeviště bombarduje mechanickým výčtem souřadnic. D3 – F8 – A5. Místo očekávatelného „zásah“ nebo „samá voda“ zní stále dokola odpověď: „Jablka jsem nikdy nejedla.“ Nehrajeme hru na lodě. Lokalizujeme ráj? G6 – zásah! A rovnou do Stromu poznání? Těžko říci. Ale jablek z něj spadlo hodně.

Pocta spisovateli Janu Balabánovi Dekalog/Balaba Ondřeje Pumra a souboru D.R.E.D. je opulentním autorským gestem, barokní freskou malovanou tmavými odstíny barevného spektra, performance osmi nahých barokních figur, jejichž deklamace zaznívá kdesi v šerosvitu (snad až příliš velkého) divadelního sálu. Žánr neznámý – snad smuteční opera za zemřelého prozaika, obřadní píseň? Inscenace souboru D.R.E.D. vždy balancovaly na hranici mezi performancí, pohanským rituálem a exhibicí. Inscenace Dekalog/Balaba však jakoby předznamenávala dramaturgický posun od více či méně anarchistického ohmatávání hranic snesitelnosti k synkretickému, audiovizuálně opulentnímu lyrickému eseji či snad (nechť se tvůrci neurazí) i k divadlu poezie. Inscenace Ondřeje Pumra prostě „začínají být krásné“, byť při jejich sledování mi stále tanou záznamy inscenací The Living Theatre Malinové a Becka či The Performance Group Richarda Schechnera – např. „Adamovo“ (aluze na Ráj byla v tomto momentě velmi čitelná) plazení po stehnech spoluhráčů za jablkem připomíná prolog Schechnerova Dyonisos in '69. Tvůrci a interpreti z D.R.E.D.u se vyvíjejí, „asi stárnou“ (jak říkají samy herečky – Alžběta a Salome). Do onoho dřevního anarchismu se zřejmě dostává chuť tvořit líbivěji. Inscenace jsou tematicky otevřenější, čitelnější, ačkoliv soubor stále působí trochu jako komunitně koexistující sekta (opět – nechť se, prosím, členové souboru neurazí). 

Pumrova inscenace trpí na nadbytek textu (byť je poctou prozaikovi). Rozmanitý, mnohovrstevnatý text se čas od času překrývá ve významech (jejichž pointy a vzájemná souvislost mi zpravidla unikají – v tomto ohledu je inscenace jaksi roztržitá či snad roztržená mezi žánry) a zaniká v neprecizní deklamaci. Ne zcela suverénní interpretace textů má však mimořádnou oporu v hudebním doprovodu. Ten spolu se záhadně monumentální (byť poměrně strohou) výpravou-šerem vytváří atmosférické plochy, které dráždí především emoce. Intelekt až v druhém plánu.

Poznámka Pod čarou: Zcela vážně navrhuji autorům, aby vydali desku s hudebním doprovodem inscenace. Byl bych vděčným kupcem!

ROZHOVOR s Alžbětou a Salome, členkami souboru.

Jsem u vás zvyklý na divadelní punk, ale poslední dobou začínají být vaše inscenace vysloveně hezký. Co to?

Asi stárneme. Režisér stárne. Kdyby to pořád byl punk, tak by se to zastavilo. To by nás nebavilo.

Naposledy jsem od vás viděl Nudle se krájí jemně a už to byla vlastně dost výpravná inscenace.

Ta byla nádherná.

D.R.E.D. rád pracuje s nahotou jako výrazovým prostředkem. Dneska měla nahota fakt velký význam (aluze na ráj), ale celá se odehrávala v přítmí. Proč?

To závisí na prostoru. Tohle bylo teprve druhý uvedení. Všude jsou rozdílný světla, takže se to všude nějak přizpůsobuje.

Neuvažuje se u vás v souboru o vydání hudebního doprovodu k Dekalogu na desce?

Hudba byla dobrá, co? 

Jo. Celý mi to připadalo jako jedna velká píseň. Ne že bych vás chtěl obviňovat z divadla poezie, ale vlastně to takový bylo. Audiovizuálně působivý, lyrický, šero…

Díky.