neděle 29. května 2016

Nad slivovicí, čajem a Lorkou

REFLEXE – Teatr Vaštar: Krvavá svatba

Inscenace Lorkovy Krvavé svatby souboru Teatr Vaštar začíná, když před usazující se publikum předstoupí dvě hlavní protagonistky a nabídnou divákům kávu a čaj. Nejde primárně o nějaký znak, o žádný rafinovaný zcizovací prvek. Je to naprosto bezelstná a upřímná nabídka dvou žen na zpříjemnění chvíle, na posilnění před představením. Je to pobídka ke sdílení a společnému odvyprávění příběhu, které se má odehrát. 


Herečky pak k divákům mluví ještě nekolikrát, když v průběhu představení dávají pokyny k přesunům mezi sály, nalévají slivovici nebo organizují vytvoření svatebního špalíru. Těžko ale říct, zda tím vystupují z role, možná je spíše divák obsazen do role svatebčana, tedy alespoň po úvodní scéně: je totiž otázka, zda úvodní nalévání čaje funguje na stejné úrovni, jako nalévání slivovice při scéně svatby. Zatímco na začátku jde o naprosto reálný kontakt diváka a herce, při nalévání slivovice si máme připíjet na zdraví ženicha a nevěsty. V tu chvíli tedy už nejsme ani tolik písečtí diváci, jako spíš španělští svatebčané.

Stejně tak i veškeré herecké provedení Jany Wertigové a Hany Stonové Prančlové se obtížně charakterizuje co do míry hereckého prožívání. Loutky vedou poměrně úspornými pohyby (byť leckdy razantními), většinu gest spíše jen naznačují. Jejich hlasový projev je sice už o něco živější, ale ani ten, díkybohu, nikdy nepřejde to rychlých střídání vypjatých emoci, do řevu nebo snad zajíkavého pláče. Většina postav si udržuje vlastní hlasový projev, založený na nepateticky formulovaných emocích. Jde o velmi příjemný a v dobrém slova smyslu skromný přednes Lorkových replik, který ovšem, nutno přiznat, loutková akce občas spíše ilustruje, než že by loutky byly herečkami vysloveně animovány. Což ale samozřejmě nemusí být nic proti ničemu.

Neobjasněné pro mě zůstává rozdílné loutkové zpracování postavy vdávajícího se syna a zbytku figur: proč on jediný je vytvořený z hlavy a skříně (se kterou se nápaditým způsobem pracuje), zatímco ostatní figury, kromě smrtky, mají hlavu připevněnou na ozvučené dřevěné holi? 

Co mě ale vysloveně okouzlilo, to byl sbor čtyř muzikantů, kteří nejenže vytvářeli okouzlující živý hudební doprovod, ale zároveň hráli (pasivně, dalo by se řict, tj. mohli tak být vnímani) koloritní roli jakési verze jich samých, muzikantů. Odzbrojující byla ale především přirozenost, s jakou se ti čtyři vyskytovali v hracím prostoru: naprosto přirozeně a uvolněně, ale zároveň beze zbytku soustředeně. Což ale ostatně platí i pro dvě hlavní herečky, čemuž vděčím za svůj příjemný divácký/účastnický zážitek především.

ROZHOVOR

Jak probíhá práce v manželským páru?

Hanka: Základní podmínkou pro jakoukoliv práci je třetí člověk, Jana. A my tvoříme opravdu všichni dohromady, střídavě sdíleme nápady a pracujeme na nich.

Takže ta práce je rovnocenná, nemáte nijak rozdělený role?

Hanka: V zásadě ano, ale zrovna tenhle projekt vymyslel hlavně Michal. Respektive Jana přišla s námětem a Michal s dramaturgicko-režijním konceptem.

A na Lorku jste teda přišli kvůli tématu, nebo z jinejch důvodů? Zdá se vám to téma aktuální?

Michal: Samozřejmě jsme si tam museli hledat to, co nás zajímá. A byl to třeba vztah rodičů a dětí, což teď tvoří jednu z našich dramaturgických linií. I proto, že to teď sami zažíváme.

Hanka: Původně jsme si ale taky mysleli, že to odehrajeme jen jednou na našem malým venkovským festiválku...

Aha. Takže prostor, do kterýho inscenace původně vznikala, byl plenér. Nevadí vám hrát to teď i uvnitř, neuvažovali jste třeba o venkovním uvedení tady v Písku?

Michal: Každej novej prostor je nová výzva a možnost objevovat nový možnosti, každý místo přinese něco novýho.

Hanka: Tak třeba dneska. Samozřejmě, že to tady není zrovna krásnej sál... Ale na druhou stranu to pak funguje ve vztahu s těma našima dvěma moderníma rekvizitama, s autosedačkou a televizí.

Žádné komentáře:

Okomentovat