Inscenace Lorkovy
Krvavé svatby souboru Teatr Vaštar začíná, když před usazující
se publikum předstoupí dvě hlavní protagonistky a nabídnou
divákům kávu a čaj. Nejde primárně o nějaký znak, o žádný
rafinovaný zcizovací prvek. Je to naprosto bezelstná a upřímná
nabídka dvou žen na zpříjemnění chvíle, na posilnění před
představením. Je to pobídka ke sdílení a společnému
odvyprávění příběhu, které se má odehrát.
Herečky pak k
divákům mluví ještě nekolikrát, když v průběhu představení
dávají pokyny k přesunům mezi sály, nalévají slivovici nebo
organizují vytvoření svatebního špalíru. Těžko ale říct,
zda tím vystupují z role, možná je spíše divák obsazen do role
svatebčana, tedy alespoň po úvodní scéně: je totiž otázka,
zda úvodní nalévání čaje funguje na stejné úrovni, jako
nalévání slivovice při scéně svatby. Zatímco na začátku jde
o naprosto reálný kontakt diváka a herce, při nalévání
slivovice si máme připíjet na zdraví ženicha a nevěsty. V tu
chvíli tedy už nejsme ani tolik písečtí diváci, jako spíš
španělští svatebčané.
Stejně tak i
veškeré herecké provedení Jany Wertigové a Hany Stonové
Prančlové se obtížně charakterizuje co do míry hereckého
prožívání. Loutky vedou poměrně úspornými pohyby (byť leckdy
razantními), většinu gest spíše jen naznačují. Jejich hlasový
projev je sice už o něco živější, ale ani ten, díkybohu, nikdy
nepřejde to rychlých střídání vypjatých emoci, do řevu nebo
snad zajíkavého pláče. Většina postav si udržuje vlastní
hlasový projev, založený na nepateticky formulovaných emocích.
Jde o velmi příjemný a v dobrém slova smyslu skromný přednes
Lorkových replik, který ovšem, nutno přiznat, loutková akce
občas spíše ilustruje, než že by loutky byly herečkami
vysloveně animovány. Což ale samozřejmě nemusí být nic proti
ničemu.
Neobjasněné pro
mě zůstává rozdílné loutkové zpracování postavy vdávajícího
se syna a zbytku figur: proč on jediný je vytvořený z hlavy a
skříně (se kterou se nápaditým způsobem pracuje), zatímco
ostatní figury, kromě smrtky, mají hlavu připevněnou na ozvučené
dřevěné holi?
Co mě ale
vysloveně okouzlilo, to byl sbor čtyř muzikantů, kteří nejenže
vytvářeli okouzlující živý hudební doprovod, ale zároveň
hráli (pasivně, dalo by se řict, tj. mohli tak být vnímani)
koloritní roli jakési verze jich samých, muzikantů. Odzbrojující
byla ale především přirozenost, s jakou se ti čtyři vyskytovali
v hracím prostoru: naprosto přirozeně a uvolněně, ale zároveň
beze zbytku soustředeně. Což ale ostatně platí i pro dvě hlavní
herečky, čemuž vděčím za svůj příjemný divácký/účastnický
zážitek především.
ROZHOVOR
Jak probíhá
práce v manželským páru?
Hanka: Základní podmínkou pro jakoukoliv práci je třetí člověk,
Jana. A my tvoříme opravdu všichni dohromady, střídavě sdíleme
nápady a pracujeme na nich.
Takže ta práce
je rovnocenná, nemáte nijak rozdělený role?
Hanka: V zásadě ano, ale zrovna tenhle projekt vymyslel hlavně
Michal. Respektive Jana přišla s námětem a Michal s
dramaturgicko-režijním konceptem.
A na Lorku jste
teda přišli kvůli tématu, nebo z jinejch důvodů? Zdá se vám
to téma aktuální?
Michal: Samozřejmě jsme si tam museli hledat to, co nás zajímá.
A byl to třeba vztah rodičů a dětí, což teď tvoří jednu z
našich dramaturgických linií. I proto, že to teď sami zažíváme.
Hanka: Původně jsme si ale taky mysleli, že to odehrajeme jen
jednou na našem malým venkovským festiválku...
Aha. Takže
prostor, do kterýho inscenace původně vznikala, byl plenér.
Nevadí vám hrát to teď i uvnitř, neuvažovali jste třeba o
venkovním uvedení tady v Písku?
Michal: Každej novej prostor je nová výzva a možnost objevovat
nový možnosti, každý místo přinese něco novýho.
Hanka: Tak třeba dneska. Samozřejmě, že to tady není zrovna
krásnej sál... Ale na druhou stranu to pak funguje ve vztahu s těma
našima dvěma moderníma rekvizitama, s autosedačkou a televizí.
Žádné komentáře:
Okomentovat