Letošní inscenace pražského
souboru Relikty Hmyzu, se kterou soubor obnovil činnost po zhruba
tříleté odmlce, má v podtitulu slova „Život a dílo“. Přímo
tak odkazuje na jeden ze dvou hlavních inspiračních zdrojů,
kterým je vedle Čechovova Racka román Karla Čapka „Život a
dílo skladatele Foltýna“. Zároveň však, a to je samozřejmě
podstnější, tím inscenace prozrazuje jedno ze svých témat:
vztah života a umění. Téma umělosti nebo autenticity života,
stejně jako autenticity nebo umělosti umění. A právě dvojí
směr tohoto vztahu tvoří klíčovou problematiku, nad kterou se
inscenace, alespoň v mém čtení, zamýšlí: tvoříme živoucí
umění, nebo žijeme umělý život?
Jde tedy o téma autenticity. A
rozhodně ne pouze v umění nebo v životě umělců: do dobře
známé a aktuální roviny se téma transformuje už od samého
začátku, kdy herci komentují současné dění na sociálních
sítích, respektive kdy komentují to, jak jejich současný stav
sociální síť zprostředkovává. V
centru zájmu tak už není samotný život, ale jeho reflexe
(umělecká nebo jakákoliv jiná). Nejde o to, jak nám chutná
jídlo v restauraci, ale jak se bude vyjímat na našem instagramovém
profilu. Vidíme diváka s mezerou mezi zubama a jako první nás
napadne, jestli by se tento motiv dal využít v naší nové hře,
jak říká v trigorinovském monologu jedna z postav F.Racka.
Další
z témat rozvíjí celkový dějový rámce inscenace, kterým je
smuteční hostina (za Trepleva, nebo prostě za Umělce). Odpovídá
se tak totiž na otázku, kdo jsme: pohrobci velkých dějin,
pohrobci velkých umělců, velkých reforem. Děti, jak říkají
postavy v autorském troj-monologu ke konci hry.
V
samotné inscenaci, v její jevištní podobě, dominuje především
výrazná scénografie v kombinaci s atmosférickou hudbou a částečně
i herecké výkony. Tím chci říct, že poněkud upozaděna je
mizanscéna; že k pohybu herců v prostoru a k jejich vzájemné
interakci dochází v očekávatelné míře, v očekávatelném
provedení (občas někdo vyleze na stůl, občas pod a jednou dojde
k umírněně naturalistickému fyzickému konfliktu). Manipulace s
telefony je například po celou dobu týž – ačkoliv jde o hojně
užívánou rekvizitu, nijak výrazně se nezkoumá její materiálový
ponteciál, pracuje se s ní pouze jako se znakem. Z tohoto pohledu
jsou naopak povedené obě výrazné scény jezení: cibule i
kuře/racek jsou stejně tak dobře využity jako materiál i jako
znak. S rekvizitami je však zřejmě nejzajímavějším způsobem
zacházeno tehdy, když si Vojtěch Vávra, coby jeden ze tří
hlavních protagonistů, lehne pod stůl, čímž se připodobní k
figurínovému Treplevovi na stole. V momentě, kdy si postava lehne
a na plátně se promítně její oblíčej, přijde o hlas (pustí
se nahrávka), čímž odkáže na zalepenou pusu Trepleva/figuríny
na stole.
ROZHOVOR
F.Racek má poměrně komplikovaný
scénický řešení. Vy jste ho zkoušeli do prostoru pražské
Venuše ve Švehlovce, ale asi jste museli počítat s tím, že s ním
budete jezdit po přehlídkách. Jak se teď vyrovnáte se změnama
prostorů? Jak moc se změny dokážou promítnou na celkovym
vyznění? Třeba ten dnešní konec, kdy se odcházelo přes lavice,
se mi moc líbil.
Šimon: My jsme si
dali zadání, aby to šlo lehce přenýst kamkoliv jinam... A vůbec
se nám to nepovedlo. Pokaždý je problém, některý věci znova
vymyslet. Scéna odcházení na bálkon je zrovna třeba vždycky
příjemnou výzvou, na který se většinou docela vyhrajem.
Nasvítit to nám ale třeba trvá kolem osmi hodin.
Adam: Výzva je to
vždycky, popasovat se s prostorem. A souvisí to i se samotnou
inscenací, která se sama snaží rozšiřovat divadelní prostor,
třeba skrze médium kamery.
Jak probíhá vaše tvůrčí práce?
Kluci napíšou text a ostatní se ho naučejou, nebo to skládate
společně?
Šimon: V zásadě
je to tak, ale třeba tu důležitou scénu, kdy Vojta, Stefi a
Martin popisujou a představujou vlastní tvorbu (Vojta je tam za
sebe coby hudebník, Štěpánka coby budoucí herečka a Martin coby
budoucí architekt, pozn.red.), tu si každej napsal sám a pak
jsme tomu společně dávali tvar na základě improvizací.
A jak si dělíte práci vy dva při
psaní, Adame a Šimone? Máte určený role?
Vojta: Já si to
vždycky představuju tak, že Adam chrlí spoustu nápadů a Šimon
to koriguje a vybírá ty použitelný. Čimž teda nechci říct, že
Šimon nemá vlastní nápady... Taky bych řek, že Šimon je spíš
náš režisér, zatimco Adam spíš náš dramaturg.
Adam: A my si zas
myslíme, že já jsem spíš režisér a Šimon je spíš dramaturg.
Žádné komentáře:
Okomentovat