REFLEXE - Valaši v pohybu: Vznikne?
„Seskupení kamarádů“ Valaši v pohybu přijelo na Šrámkův
Písek s „divadelní improvizací“, jak sami označují svoji inscenaci v anotaci
- což může působit dojmem, že právě improvizace bude na daném kusu tím
nejpoutavějším. A ona je… poutavá. Je efektní a divácky přitažlivá. Ale taky laciná.
Spoléhá se totiž na divákův egoismus a vědomě s ním pracuje.
Na počátku této divadelní
improvizace byl papír. A divák jdoucí kolem papíru byl vyzván k možnosti
interakce sepsáním libovolné věty na útržek papíru. Tyto útržky papírů jsou
v konkrétních, předem připravených situacích ve scénáři náhodně vybírány a
čteny nahlas. A je to vtipné. Poprvé, podruhé, potřetí. A pak už vlastně ani
ne. A taky ani ne ve chvíli, kdy se herec při čtení divákovi věty zadrhává,
protože ji nemůže přečíst a není mu v té chvíli dobře rozumět. Ale divák
se směje. Divák netrpělivě očekává, jestli další věta, která se bude číst,
nebude právě ta jeho. A to napětí funguje. Vytváří gag, který nemá
v inscenaci jiného cíle, než být gagem daného okamžiku.
Přílišná akcentace improvizace
odsouvá do pozadí daleko zajímavější inscenační prvek, a to propojení vizuální
projekce na místě vznikající malby a živého hudebního podkresu. Improvizovaného
hudebního podkresu, který stojí za větší pozornost, než jaké je na první pohled
věnováno samotné divadelní improvizaci.
Příběh inscenace je zahalen
tajemstvím. Pohrávání si s alter egem, náhodnými souvislostmi… Indície nás
navádí k rozluštění hádanky, jejíž odpovědí je, že protagonisté jsou otcem
a synem. Paradoxně necítím v tomto rozluštění příběhu žádné vyvrcholení, žádné
„Aha!“ Vlastně je mi zcela jedno, kam celých těch čtyřicet minut směřovalo a
tenhle (lehce) kýč klíč mi spíš kazí docela příjemné vzpomínání na tenhle
audiovizuální, melancholicky zahalený, prožitek. A tak ho vytěsňuju a je to tak
lepší.
Žádné komentáře:
Okomentovat