22:41 Rozborový seminář zahájen, porota se sešla (zleva) Vladimír Hulec, Jozef Krasula, Jan Císař, František Zborník, Martin Pšenička. Zároveň hladovému reportérovi z baru donesli klobásu. Výpadky v přenosu nejsou způsobeny poruchou na vašem příjmači.
22:42 Moderuje Vladimír Hulec, vyzývá diváky k vyjádření na téma představení souboru Buddeto. Diváci mlčí, slovo si bere František Zborník.
22:45 František Zborník popisuje svou cestu k vnímání/chápání kusu: zprvu v expozici akcentována postava rytíře, později se odvíjí epizody inspirované zážitky jednotlivých aktérů z mateřských školek. Neustále čeká, že se vše povýší oním artušovským, rytířským motivem. Je to sled scének, které Františka baví, ale závěrečné (ne)provázání rovin jej zklamalo, že ona rytířská rovina postupně vyšumí – že rytíř pasuje jednotlivé účastníky na dospělé, to samo o sobě nestačí, spojení rovin je formální. Je mu to líto. Jinak ale František chválí herectví, muzikálnost, energii herců. „Mohlo by to mít větší koule, promiňte, dámy. Promiňte, pane profesore.“
Jan Císař: „Akademické to není, ale já vám to prominu.“
22:51 Jozef Krasula vnímá představení jako velice slibné, je to krásné podobenství o tom, jak maminka vysílá dítě do světa, do boje = do školky. Čekáme, že se dočkáme zachycení toho, jak dětské vidění světa naráží na dospělácké podrazy a lži, to se ale příliš nenaplní. Vnímá jistou žánrovou neujasněnost, nevyrovnanou míru zábavnosti, ba parodičnosti, a naopak angažovanosti. Přesto mu to ale bylo sympatické a líbilo se mu to.
22:55 Profesor Císař nechodil do školky. Vladimír Hulec do školky chodil, vzpomíná si, že byl nucen spát po obědě.
22:56 Vladimír Hulec čekal víc a může za to (nepřítomná) Alena Zemančíková, která mu to vychválila. Vnímá velkou hodnotu ve studiovém charakteru práce, ale přál by si dotažení do pevnějšího tvaru, má dojem, že se tím soubor nezabýval anebo toho zatím není schopen. Zapojení do artušovského světa je dobrý nápad, i zapojení představitele rytíře, ale zpracování není dovedené do důsledku.
22:59 Martin Pšenička chodí do školky každý den. Alena Zemančíková mu dopředu nic neříkala, ale jeho dcera chodí do normalizační školky na Praze 6. Díval se na to antropologickým pohledem. Má dojem, že amatérské divadlo má z principu věci má jakousi neměnnou antropologickou konstantu. Trochu by oponoval, snaží-li se pochopit podstatu tvaru, kterou je pro něj iniciace, stádium počátku dospělosti, proti kterému bojujeme návratem do své minulosti. Inscenace vážné téma, které místy nasadí až kýčovitě, překlápí do grotesky, čímž je to zajímavé a nic víc o to nechce.
23:04 Hlásí se Luděk Richter. Vladimír Hulec mu váhavě udílí slovo.
23:05 Luděk Richter by čekal víc – názor spíše než prosté pojmenování, vysvětlení spojení zážitků z mateřské školky s přechodem do dospělosti. Chybí zhodnocení, a tak nenalézá spojitosti. Rámec mu ve shodě s Františkem připadá přidaný zvnějšku. Ve výsledku mu to připadá skoro až dětinské.
23:07 František Zborník: „Říkáme Bacha. Jste šikovní na začátku, ale nedodržíte to.“
23:10 Reportér dojedl klobásu. Byla dobrá. Papriková.
23:11 Martin Pšenička se domnívá, že se toho vypráví docela hodně. Jsme v předpokoji iniciačního rituálu, což je fáze nebezpečí.
23:12 František Zborník říká, že na začátku hovoří všichni jako kolektivní rodič. To je pro něj klíč k tomu, jak celé to představení vnímá: umějí být zároveň kolektivní i individuální postavy. Nejde o iniciaci směrem ke zralosti, ale o padání ze zlaté lopaty.
23:13 Vladimíra Hulce zajímá volba kostýmů – proč někteří v botech a jiní v ponožkách.
Martin Pšenička: „Paměť je nelineární, vzpomínky bývají nelogické.“
Vladimír Hulec: „Já jsem matematik, chci znát jasný součet.“
Martin Pšenička: „Ona ta matematika taky nebude tak jednoduchá.“
23:15 Hlas z publika: dojem, že v dílčích situacích se téma hrdinství, rytířství objevuje a naplňuje. Je to „dramaťácké až umění.“
23:16 Jarka Holasová si kladla otázku, zda až holky vyrostou, taky svoje děti strčí do školek, kde to všichni nenáviděli. Vladimír Hulec a Jozef Krasula to měli ve školce pěkné. Edita Dvořáková taky a svoje dítě tam strčí.
23:19 Jozefa Krasulu zajímá názor tvůrců. Vedoucí souboru Michal Ston přiznává, co je nedopracováno. Jsou to zkrátka jejich vzpomínky, situace ze současna i minula, je to co možná nejbolavěji o nich. Možná to vypadá jako nezávazná srandička, ale záměrem bylo ukázat jistou grotesku a trapnost, která podtrhuje vážnost situace, největší blbinu, která je zároveň vážná záležitost. Je ale možné, že to vždycky nevyleze, že to není dokonale udělané. Tematizují to, čeho se bojí teď.
23:26 Přesun do Nového Jičína, NJ feat. Uhřík, Třicetosm dva. Vladimír Hulec si dopředu říkal, že by bylo pěkné, kdyby měl hlavní protagonista partnery, což se stalo. Ve výsledku má ale dojem, že se z toho stal typ humoru, kterému nerozumí. Zdá se mu to jako příliš popisně-bavičský humor.
23:31 Jozefu Krasulovi bavil začátek, který ruší divadelní konvence, půjde svojí cestou. Pak se z toho ale stala šikovná stand-up comedy. Nenabízelo to nic nad slovní humor. Má dojem, že s estetikou trapnosti nepracují zcela důsledně, že to je někdy trapné nechtěně. V tu chvíli to pro něj ztratilo divadelní půvab. Má dojem, že to bude výborné na stužkovacím večírku, že to bude skvěle fungovat z prostředí, ze kterého tvůrci pochází.
23:33 Vladimír Hulec: „Já se zeptám pana profesora: jsou divadlem, které našlo svou dobu?“
Jan Císař: „No...“
23:34 Jan Císař hovoří o tom, že dnes spousta režisérů hovoří a interpretuje hudebně-vizuálním způsobem namísto jednání herců. Tady najednou přišla bobule. Říkal si, že je to komiks. Na jedné straně one-man show o hypochondrovi, na druhé komiksová bobule. To jsou dva prvky, které jsou nosné. Profesor se v poslední době učil číst komiksy a je to jiné čtení, výtvarná složka silnější než slovesná. Vypravěč se najednou musí srovnat s tím, že tam běhá bobule, a ta se naopak musí srovnat s tím, že vedle probíhá jakýsi slovesný proud. Musí se to nějak strukturálně vymyslet, aby to fungovalo. Tohle na tom profesora nejvíc zaujalo.
23:39 Martina Pšeničku nejvíc bavila na konci děkovačka, že aktéři hrají divadlo, jako by jezdili na skatu. Má ale dojem, že by nepatřičnost, trapnost měla být mnohem důraznější, exponovanější, tematizovanější, jako v Divadle Sklep. Není to dotažené, nemáme čas projít si trapností jako estetickou kategorií.
23:42 Editu Dvořákovou bavila rovina stand-up comedy, problém měla s výtvarnou stránkou, která vypadá upachtěně. Vladimíru Hulcovi to připadá jako záměr. Reportérovi taky.
23:44 Soubor: představení vzniklo tak, že jsme chtěli jet na přehlídku do Valmezu, kterou máme rádi, a takhle to napsat bylo nejjednodušší.
23:47 Přišly Relikty Hmyzu a tak Vladimír Hulec přechází k jejich inscenaci. Úvodní slovo získává Martin Pšenička.
23:48 Experiment je podle Martina Pšeničky v amatérském divadle ošemetný pojem. Experiment předpokládá hlubší znalost média, což je tady evidentní. Nabíhala mu celá plejáda asociací. Nejlepší reflexí by byl název písničky Silence is sexy. Hodně ho to zaujalo, ale musí si to promyslet. Je to divadlo, které nabízí něco jako jevištní esej. Nabíhal mu Castorf, Warlikowski. Je to návrh k promýšlení věcí, otevřené gesto posílené momentem falešné děkovačky. Potřebuje si na to najít čas a nechává v sobě inscenaci doznívat. Doufá, že se z toho dobře vylhal.
23:51 Jan Císař uznává, že by scénický tvar bylo možno rozebírat velmi dlouho a jistě by si to zasloužil. Potřeboval by si přečíst, co tam říkají, má to spoustu precizovaných situací. Práce s prostorem je ohromná, je to velmi přesné, člověk si musí přesně uvědomovat, jak to funguje. K důkladné analýze by to potřeboval ještě vidět. Všechno hraje svou roli, je to skutečně udělaná záležitost, nemluvě o tom, že tam je jakési téma. Je to syntetické divadlo, v němž jsou všechny složky vedeny pokud možno důsledně. Někdy mu to připadá až moc, že chtějí oslnit tím, jak to udělají, ale v zásadě si myslí, že je tam položeno několik základních otázek, které měl Čechov na mysli. Je jim vděčen, že se najednou v této podobě, která s čechovovským tvarem dramatu nemá nic společného, a přitom tam ten Treplev s tématem hledání nových forem je.
0:00 František Zborník s velkou úctou vnímá tu kompozici, jak přesně rozuměli tvaru, jaký chtěli dělat, včetně prostoru – je to krása, umné, promyšlené, působící. Rozpaky vnímá ohledně tématu, proč se to celé děje, co se tím chce říct. Konstatování, že je umění prázdné, mu na hodinu připadá málo.
0:06 Martin Pšenička si myslí, že sdělení je v příjemci. František Zborník to pokládá za alibi, které neuznává.
0:07 Pro Jozefa Krasulu je to jeden z nejsilnějších diváckých zážitků poslední doby, možná nejen v amatérském divadle. Je to divadlo, které je propracované do každého detailu, promyšlené do poslední sekundy. Téma vnímá jako silné. Připadá mu škoda, že po slibném úvodu navazují kontakt s diváky až po patnácti minutám, má dojem, že bychom mohli být intenzivněji zapojováni. Dramaturg by mohl být trošku přísnější, trochu jinak rozvrhnout proporce. Měl z toho ale zážitek a děkuje za to představení.
0:13 Martin Pšenička: Je to pokračování myšlenkového trustu, který mě zajímá, jako když chodíte třeba na Jana Nebeského.
0:17 Debata se točí kolem toho, do jaké míry je vhodné, možné a dobré nechat interpretaci či přímo hledání problému na příjemci. Reportér je unavený.
0:21 Vladimír Hulec: „To bychom možná mohli položit jako otázku: Je Čechov mrtvý?“
Martin Pšenička: „Spolehlivě!”
0:22 Vladimir Benderski trochu souhlasí s Františkem Zborníkem, sdělení mu přišlo trošku chabé, resp. sdělení hledá. Otázka je, jestli je hledání sdělení dobré, nebo jestli by mělo být zřejmé. Ale zatím neví.
0:23 Tvůrci: Vykopat Čechova nezkoušeli. Neradi vysvětlují divadlo. Asi nemá cenu zabředávat do témat, na nich by se možná sami neshodli. Nejde o jednoduché odpovědi na složité, natož jednoduché otázky, takový typ divadla je nebaví. Zdaleka ne každý divák pobere všechno, co do toho vložili. Asi by se to dalo vyčistit, někde ubrat a možná by to bylo působivější, soubor ale baví ohledávání hranic srozumitelnosti a mnohovrstevnatosti. Jsou smíření s tím, že ne všechno doputuje. Když to někoho nebaví, je jim to líto, ale to je asi tak všechno, co s tím můžou dělat.
0:27 Vladimír Hulec končí debatu, pokračujeme na baru. Recenze přineseme během noci. Zůstaňte s námi.
22:42 Moderuje Vladimír Hulec, vyzývá diváky k vyjádření na téma představení souboru Buddeto. Diváci mlčí, slovo si bere František Zborník.
22:45 František Zborník popisuje svou cestu k vnímání/chápání kusu: zprvu v expozici akcentována postava rytíře, později se odvíjí epizody inspirované zážitky jednotlivých aktérů z mateřských školek. Neustále čeká, že se vše povýší oním artušovským, rytířským motivem. Je to sled scének, které Františka baví, ale závěrečné (ne)provázání rovin jej zklamalo, že ona rytířská rovina postupně vyšumí – že rytíř pasuje jednotlivé účastníky na dospělé, to samo o sobě nestačí, spojení rovin je formální. Je mu to líto. Jinak ale František chválí herectví, muzikálnost, energii herců. „Mohlo by to mít větší koule, promiňte, dámy. Promiňte, pane profesore.“
Jan Císař: „Akademické to není, ale já vám to prominu.“
22:51 Jozef Krasula vnímá představení jako velice slibné, je to krásné podobenství o tom, jak maminka vysílá dítě do světa, do boje = do školky. Čekáme, že se dočkáme zachycení toho, jak dětské vidění světa naráží na dospělácké podrazy a lži, to se ale příliš nenaplní. Vnímá jistou žánrovou neujasněnost, nevyrovnanou míru zábavnosti, ba parodičnosti, a naopak angažovanosti. Přesto mu to ale bylo sympatické a líbilo se mu to.
22:55 Profesor Císař nechodil do školky. Vladimír Hulec do školky chodil, vzpomíná si, že byl nucen spát po obědě.
22:56 Vladimír Hulec čekal víc a může za to (nepřítomná) Alena Zemančíková, která mu to vychválila. Vnímá velkou hodnotu ve studiovém charakteru práce, ale přál by si dotažení do pevnějšího tvaru, má dojem, že se tím soubor nezabýval anebo toho zatím není schopen. Zapojení do artušovského světa je dobrý nápad, i zapojení představitele rytíře, ale zpracování není dovedené do důsledku.
22:59 Martin Pšenička chodí do školky každý den. Alena Zemančíková mu dopředu nic neříkala, ale jeho dcera chodí do normalizační školky na Praze 6. Díval se na to antropologickým pohledem. Má dojem, že amatérské divadlo má z principu věci má jakousi neměnnou antropologickou konstantu. Trochu by oponoval, snaží-li se pochopit podstatu tvaru, kterou je pro něj iniciace, stádium počátku dospělosti, proti kterému bojujeme návratem do své minulosti. Inscenace vážné téma, které místy nasadí až kýčovitě, překlápí do grotesky, čímž je to zajímavé a nic víc o to nechce.
23:04 Hlásí se Luděk Richter. Vladimír Hulec mu váhavě udílí slovo.
23:05 Luděk Richter by čekal víc – názor spíše než prosté pojmenování, vysvětlení spojení zážitků z mateřské školky s přechodem do dospělosti. Chybí zhodnocení, a tak nenalézá spojitosti. Rámec mu ve shodě s Františkem připadá přidaný zvnějšku. Ve výsledku mu to připadá skoro až dětinské.
23:07 František Zborník: „Říkáme Bacha. Jste šikovní na začátku, ale nedodržíte to.“
23:10 Reportér dojedl klobásu. Byla dobrá. Papriková.
23:11 Martin Pšenička se domnívá, že se toho vypráví docela hodně. Jsme v předpokoji iniciačního rituálu, což je fáze nebezpečí.
23:12 František Zborník říká, že na začátku hovoří všichni jako kolektivní rodič. To je pro něj klíč k tomu, jak celé to představení vnímá: umějí být zároveň kolektivní i individuální postavy. Nejde o iniciaci směrem ke zralosti, ale o padání ze zlaté lopaty.
23:13 Vladimíra Hulce zajímá volba kostýmů – proč někteří v botech a jiní v ponožkách.
Martin Pšenička: „Paměť je nelineární, vzpomínky bývají nelogické.“
Vladimír Hulec: „Já jsem matematik, chci znát jasný součet.“
Martin Pšenička: „Ona ta matematika taky nebude tak jednoduchá.“
23:15 Hlas z publika: dojem, že v dílčích situacích se téma hrdinství, rytířství objevuje a naplňuje. Je to „dramaťácké až umění.“
23:16 Jarka Holasová si kladla otázku, zda až holky vyrostou, taky svoje děti strčí do školek, kde to všichni nenáviděli. Vladimír Hulec a Jozef Krasula to měli ve školce pěkné. Edita Dvořáková taky a svoje dítě tam strčí.
23:19 Jozefa Krasulu zajímá názor tvůrců. Vedoucí souboru Michal Ston přiznává, co je nedopracováno. Jsou to zkrátka jejich vzpomínky, situace ze současna i minula, je to co možná nejbolavěji o nich. Možná to vypadá jako nezávazná srandička, ale záměrem bylo ukázat jistou grotesku a trapnost, která podtrhuje vážnost situace, největší blbinu, která je zároveň vážná záležitost. Je ale možné, že to vždycky nevyleze, že to není dokonale udělané. Tematizují to, čeho se bojí teď.
23:26 Přesun do Nového Jičína, NJ feat. Uhřík, Třicetosm dva. Vladimír Hulec si dopředu říkal, že by bylo pěkné, kdyby měl hlavní protagonista partnery, což se stalo. Ve výsledku má ale dojem, že se z toho stal typ humoru, kterému nerozumí. Zdá se mu to jako příliš popisně-bavičský humor.
23:31 Jozefu Krasulovi bavil začátek, který ruší divadelní konvence, půjde svojí cestou. Pak se z toho ale stala šikovná stand-up comedy. Nenabízelo to nic nad slovní humor. Má dojem, že s estetikou trapnosti nepracují zcela důsledně, že to je někdy trapné nechtěně. V tu chvíli to pro něj ztratilo divadelní půvab. Má dojem, že to bude výborné na stužkovacím večírku, že to bude skvěle fungovat z prostředí, ze kterého tvůrci pochází.
23:33 Vladimír Hulec: „Já se zeptám pana profesora: jsou divadlem, které našlo svou dobu?“
Jan Císař: „No...“
23:34 Jan Císař hovoří o tom, že dnes spousta režisérů hovoří a interpretuje hudebně-vizuálním způsobem namísto jednání herců. Tady najednou přišla bobule. Říkal si, že je to komiks. Na jedné straně one-man show o hypochondrovi, na druhé komiksová bobule. To jsou dva prvky, které jsou nosné. Profesor se v poslední době učil číst komiksy a je to jiné čtení, výtvarná složka silnější než slovesná. Vypravěč se najednou musí srovnat s tím, že tam běhá bobule, a ta se naopak musí srovnat s tím, že vedle probíhá jakýsi slovesný proud. Musí se to nějak strukturálně vymyslet, aby to fungovalo. Tohle na tom profesora nejvíc zaujalo.
23:39 Martina Pšeničku nejvíc bavila na konci děkovačka, že aktéři hrají divadlo, jako by jezdili na skatu. Má ale dojem, že by nepatřičnost, trapnost měla být mnohem důraznější, exponovanější, tematizovanější, jako v Divadle Sklep. Není to dotažené, nemáme čas projít si trapností jako estetickou kategorií.
23:42 Editu Dvořákovou bavila rovina stand-up comedy, problém měla s výtvarnou stránkou, která vypadá upachtěně. Vladimíru Hulcovi to připadá jako záměr. Reportérovi taky.
23:44 Soubor: představení vzniklo tak, že jsme chtěli jet na přehlídku do Valmezu, kterou máme rádi, a takhle to napsat bylo nejjednodušší.
23:47 Přišly Relikty Hmyzu a tak Vladimír Hulec přechází k jejich inscenaci. Úvodní slovo získává Martin Pšenička.
23:48 Experiment je podle Martina Pšeničky v amatérském divadle ošemetný pojem. Experiment předpokládá hlubší znalost média, což je tady evidentní. Nabíhala mu celá plejáda asociací. Nejlepší reflexí by byl název písničky Silence is sexy. Hodně ho to zaujalo, ale musí si to promyslet. Je to divadlo, které nabízí něco jako jevištní esej. Nabíhal mu Castorf, Warlikowski. Je to návrh k promýšlení věcí, otevřené gesto posílené momentem falešné děkovačky. Potřebuje si na to najít čas a nechává v sobě inscenaci doznívat. Doufá, že se z toho dobře vylhal.
23:51 Jan Císař uznává, že by scénický tvar bylo možno rozebírat velmi dlouho a jistě by si to zasloužil. Potřeboval by si přečíst, co tam říkají, má to spoustu precizovaných situací. Práce s prostorem je ohromná, je to velmi přesné, člověk si musí přesně uvědomovat, jak to funguje. K důkladné analýze by to potřeboval ještě vidět. Všechno hraje svou roli, je to skutečně udělaná záležitost, nemluvě o tom, že tam je jakési téma. Je to syntetické divadlo, v němž jsou všechny složky vedeny pokud možno důsledně. Někdy mu to připadá až moc, že chtějí oslnit tím, jak to udělají, ale v zásadě si myslí, že je tam položeno několik základních otázek, které měl Čechov na mysli. Je jim vděčen, že se najednou v této podobě, která s čechovovským tvarem dramatu nemá nic společného, a přitom tam ten Treplev s tématem hledání nových forem je.
0:00 František Zborník s velkou úctou vnímá tu kompozici, jak přesně rozuměli tvaru, jaký chtěli dělat, včetně prostoru – je to krása, umné, promyšlené, působící. Rozpaky vnímá ohledně tématu, proč se to celé děje, co se tím chce říct. Konstatování, že je umění prázdné, mu na hodinu připadá málo.
0:06 Martin Pšenička si myslí, že sdělení je v příjemci. František Zborník to pokládá za alibi, které neuznává.
0:07 Pro Jozefa Krasulu je to jeden z nejsilnějších diváckých zážitků poslední doby, možná nejen v amatérském divadle. Je to divadlo, které je propracované do každého detailu, promyšlené do poslední sekundy. Téma vnímá jako silné. Připadá mu škoda, že po slibném úvodu navazují kontakt s diváky až po patnácti minutám, má dojem, že bychom mohli být intenzivněji zapojováni. Dramaturg by mohl být trošku přísnější, trochu jinak rozvrhnout proporce. Měl z toho ale zážitek a děkuje za to představení.
0:13 Martin Pšenička: Je to pokračování myšlenkového trustu, který mě zajímá, jako když chodíte třeba na Jana Nebeského.
0:17 Debata se točí kolem toho, do jaké míry je vhodné, možné a dobré nechat interpretaci či přímo hledání problému na příjemci. Reportér je unavený.
0:21 Vladimír Hulec: „To bychom možná mohli položit jako otázku: Je Čechov mrtvý?“
Martin Pšenička: „Spolehlivě!”
0:22 Vladimir Benderski trochu souhlasí s Františkem Zborníkem, sdělení mu přišlo trošku chabé, resp. sdělení hledá. Otázka je, jestli je hledání sdělení dobré, nebo jestli by mělo být zřejmé. Ale zatím neví.
0:23 Tvůrci: Vykopat Čechova nezkoušeli. Neradi vysvětlují divadlo. Asi nemá cenu zabředávat do témat, na nich by se možná sami neshodli. Nejde o jednoduché odpovědi na složité, natož jednoduché otázky, takový typ divadla je nebaví. Zdaleka ne každý divák pobere všechno, co do toho vložili. Asi by se to dalo vyčistit, někde ubrat a možná by to bylo působivější, soubor ale baví ohledávání hranic srozumitelnosti a mnohovrstevnatosti. Jsou smíření s tím, že ne všechno doputuje. Když to někoho nebaví, je jim to líto, ale to je asi tak všechno, co s tím můžou dělat.
0:27 Vladimír Hulec končí debatu, pokračujeme na baru. Recenze přineseme během noci. Zůstaňte s námi.
Žádné komentáře:
Okomentovat