REFLEXE – Děvčátko a slečny: Ušubraná
Je to jen takové škádlení. Půvabná konfrontace kdesi mezi dvěma pastvinami. Bitva dvou folklórních rapperek, „freestyle“ plnokrevných, prsatých pasaček, roztančených, rozezpívaných a – konzervativní divák či čtenář promine – rozvášněných a nadržených. Poetická koláž o onom věčném a věčně tabuizovaném „však vy víte, o tamtom“ (následuje všeobecné červenání a trapná chvíle ticha).
Ušubraná (tedy pošpiněná, umazaná, pozn. hereček Kateřiny a Moniky) je třetí inscenací souboru Děvčátko a slečny, souboru, jehož kořeny spočívají v půdě jaroměřské ZUŠ F. A. Šporka a tamního zavedeného loutkářského souboru Mikrle. „Duchovní vůdkyně“ obou souborů, režisérka Jarka Holasová, vytvořila v dialogu s herečkami pásmo pozoruhodné především z dramaturgického hlediska. V tomto ohledu Děvčátko a slečny navazují na experimentující a inteligentní dramaturgii svého domovského souboru (viz dvojdílná Kráska v dřevě spící, jejíž druhé dějství je – oproti prvnímu, pohádkovému – expresivním, záměrně brakovým hororem pro dospělé, interpretací růženkovského mýtu na hranici vkusu). Jarka Holasová se svými slečnami rehabilituje lidovou poezii nejzemitějšího typu, a to jednoduchou, ale působivou formou – svižnou verbální konfrontací dvou pasaček, zprvu nevědoucích, že jsou rivalkami ve vztahu. Konflikt je budován velmi rafinovaně, a tak může být divák zaskočen, pobaven a samozřejmě i pohoršen, když se po nevinném, něžném úvodu přesouváme k bachtinovskému „materiálně-tělesnému dole“, k obrodě skrze zpřízemnění – k půvabným říkankám o souloži na seně, o erektilních dysfunkcích toho či jiného tovaryše, o matračce, která je tvrdá, a tak se na ni dobře mrdá.
Inscenací prostupuje vztah k rekvizitě jako k hereckému partnerovi, k autonomnímu nositeli svých vlastních významů, formulovaných mnohdy nezávisle na mizanscéně, na akci herce-vodiče (je znát, že jsou tvůrci schopní loutkáři). Nejsilněji a nejkomičtěji (a o obrodný smích jde přeci především) působí ty momenty, kdy jsou rekvizity tanečními partnery hereček, kdy se z hrábí stávají faly, kdy se nůše s trávou v objetí hereččiných stehen stává ženským pohlavím (mj. je v trávě schován panenský věneček). Vzájemné hře rozdováděných panen občas dochází dech – snad v momentech, kdy se samy herečky potřebují nadechnout. Uvažuji, jak by mohla tento dramaturgicky čistý tvar doplnit scénická hudba – ideálně živě interpretovaná. Možná by vyplnila několik drobných pomlk a hluchých míst, které se v závěrečné části, na textové rovině brilantně zkomponované, objevily.
Tato inscenace je svým nebojácným přístupem k té nejlidovější poezii velmi osvěžující. Připomíná, že vulgarita (nejen v lidové poezii) nemusí být vulgární, je-li čistá, je-li brána s nadhledem, je-li bezprostřední.
ROZHOVOR s Kateřinou Prášilovou a Monikou Němečkovou, členkami souboru.
Jako Děvčátko a slečny vás vlastně neznám, vzpomínám si spíš na vaše věci od Mikrle. Jak došlo k tomu oddělení? Jak jste „vznikly“?
Kateřina: To je už docela dávno – když jsme dělali Krásku – dva roky zpátky, tak paralelně vzniklo Děvčátko – tehdy ještě s Editou. Tohle je třetí představení, který jsme s Děvčátkama udělali.
Monika: Vzniklo to kvůli Teatrum Kuks – kluci tehdy nemohli a my jsme tam chtěli něco zahrát. Nazkoušeli jsme Kázání děvčátkům a slečnám.
Přijde mi geniální, že zrovna tuhle inscenaci hraje soubor Děvčátko a slečny.
Kateřina: Jarka v průběhu zkoušení Ušubraný říkala, že bychom měli soubor přejmenovat, ale my jsme nesouhlasily. Ten název jsme už měli a přišel nám fajn i pro tohle. Měly jsme období, kdy jsme se přejmenovávaly podle toho, co jsme hrály, ale pak už to nešlo.
Uvažoval jsem o trávě na linu – to nebylo moc hezký. Tohle je ideální věc pro plenér – neplánujete to hrát v plenéru?
Kateřina: Budeme, určitě. V Boskovicích a tak.
Monika: Včera jsme přijely a zjistily jsme, že jsou v Písku všude posekaný trávníky a padla na nás docela panika.
Kateřina: Nakonec Jarka vstala v sedm ráno a za intrem sekala trávu.
Co se stalo, že jste se rozhodly vzdálit se loutkám?
Kateřina: Nevíme, stydíme se. Ale jsou tam ty hrábě, takže určitá práce s předmětem tam zůstala. Ale rozhodně to není tak, že bychom zahodily loutky, protože výroba, stěhování a manipulace loutek je náročná, to ne.
Jak jste našly prameny k textu?
Kateřina: Jarka chtěla dělat divadlo poezie. My jsme pak viděli Milej pane, umřel soused na Hronově – tak jsme se jich zeptali na nějaký zdroje. Takhle jsme přišli na K. J. Obrátila.
A jak vznikal scénář?
Kateřina: Postupně se to poskládalo z částí, který nás zaujaly a postupně to vykrystalizovalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat