neděle 29. května 2016

Variace na absurdní téma

REFLEXE – Šubrd: Štempl

Mladý soubor z Jihlavy tu představil autorskou inscenaci na motivy absurdního divadla. K inspiraci tímto „žánrem“ se soubor jednak hlásí sám ve své programové anotaci, ovšem uhodnout to lze i bez nápovědy: využívání (určitých) prvků absurdního divadla je tu natolik přímé a bezelstné, že si až divák může klást otázku, zda vůbec vidí něco nového.


Říkám absurdní divadlo, ale myslím vlastně pouze Havla, především pak Zahradní slavnost. Ta se do inscenace promítla jak tematicky, tak i formálně, přičemž téma a formu v tomto případě ani nelze oddělit: obojím je jazyk, jazyk degenerovaný a zneužíváný systémem. A nutno říct, že scénář této inscenace (kolektivně vytvořený souborem) si s jazykem hraje velmi zručně. Umí vystavět, místy i velmi nápaditě, absurdní jazykový vtip, který se chvílemi co do kvality možná přiblíží i onu pomyslnému originálu. 

Originální a dobře zpracované jsou i některé jevištní gagy, jako například lakonické prohození dvou sekretářů, když se oznámí, že schvalování nahrazuje zamítání a opačně. A vůbec i celá režijní stránka, myšleno pohyb a interakce herců na scéně, se zdá být důkladně sestavená. Pouze se mi v několika pohybově složitějších scénách zdála některá herecká gesta lehce nedotažená, postrádající energii a rytmus.

Za obecnější problém hereckého projevu pak považuji to, že často není jasná nebo přinejmenším vzájemně sjednocená míra stylizace a civilnosti. Některé postavy jsou jasně groteskně stylizované a funguje to samo o sobě dobře (postava ředitele nebo jednoho z úředníků, v podání téhož herce), stejně jako když jsou některé velmi civilní (sekretářka s lízátkem). Nejasná je v tomto ohledu ale například hlavní postava, tj. onoho Everymana procházejícího kafkovsko/havlovským bludištěm byrokratického aparátu, stejně jako i jeho žena.

Zajímavým, leč pro mě ne zcela pochopitelným prvkem, je motiv chóru. Naštěstí se alespoň částečně pracuje s jeho občasnou obměnou a lehkým vývojem, ale jeho důležitost pro celkový děj jsem nedokázal odhalit. Opravdu by se to bez něj neobešlo? A nejde taky trochu o samoúčelné ozvláštnění?

Ačkoliv věta z anotace „Absurdní hra ku zlepšení a mluvy a stylu“ je zřejmě zamýšlena s nadsázkou, zdá se mi přesto nápadně podobná pravdě: inscenace je velmi povedeným, originálním a zručně sestaveným cvičením na motivy Zahradní slavnosti. Velmi dobře tak splňuje svůj zřejmě hlavní účel, tj. pobavit a učit soubor. V úloze inspirovat diváka, nebo alespoň mě, však trochu selhává.

ROZHOVOR

V anotaci vaší inscenace stojí: „Absurdní hra ku zlepšení mluvy a vybroušení stylu“. Máme to brát tak, že jde o vaše dramatické cvičení? Nebo proč jste sáhli po téhle látce?

Soubor: Zrovna tahle věta je v anotaci trochu proti naší vůli, my bychom ji tam radši neměli. A tuhle inscenaci jsme udělali hlavně proto, abychom si vyzkoušeli zas něco jinýho, než co jsme dělali posledně, což byla taková jednoduchá komedie.

Martin Skřítek Kolář: Ta věta je v anoataci samozřejmě spíš z legrace...

Soubor: A k absurdnímu jsme se dostali tak, že nám Skříťa navrhnul tohle téma a my se toho moc rádi chytli. Koukali jsme na Zahradní slavnost a na Monty Pythony.

Monty Pythony? Aha!

Martin Skřítek Kolář: A taky jsme koukali na Brazil Terryho Gilliama.

Scénář jste psali dohromady? Jak u vás probíhá tvůrčí proces?

Soubor: Martin nám vždycky nahodil nějaký téma a my jsme si z toho pak sami dotvořili tu scénku a napsali scénář.

Martin Skřítek Kolář: Tvoříme většinou na základě improvizací. A já to samozřejmě pak ještě nějak doladim.


Žádné komentáře:

Okomentovat