REFLEXE – Šubrd: Štempl
Mladý soubor z Jihlavy tu představil
autorskou inscenaci na motivy absurdního divadla. K inspiraci tímto
„žánrem“ se soubor jednak hlásí sám ve své programové
anotaci, ovšem uhodnout to lze i bez nápovědy: využívání
(určitých) prvků absurdního divadla je tu natolik přímé a
bezelstné, že si až divák může klást otázku, zda vůbec vidí
něco nového.
Říkám absurdní divadlo, ale myslím
vlastně pouze Havla, především pak Zahradní slavnost. Ta se do
inscenace promítla jak tematicky, tak i formálně, přičemž téma
a formu v tomto případě ani nelze oddělit: obojím je jazyk,
jazyk degenerovaný a zneužíváný systémem. A nutno říct, že
scénář této inscenace (kolektivně vytvořený souborem) si s
jazykem hraje velmi zručně. Umí vystavět, místy i velmi
nápaditě, absurdní jazykový vtip, který se chvílemi co do
kvality možná přiblíží i onu pomyslnému originálu.
Originální a dobře zpracované jsou
i některé jevištní gagy, jako například lakonické prohození
dvou sekretářů, když se oznámí, že schvalování nahrazuje
zamítání a opačně. A vůbec i celá režijní stránka, myšleno
pohyb a interakce herců na scéně, se zdá být důkladně
sestavená. Pouze se mi v několika pohybově složitějších
scénách zdála některá herecká gesta lehce nedotažená,
postrádající energii a rytmus.
Za obecnější problém hereckého
projevu pak považuji to, že často není jasná nebo přinejmenším
vzájemně sjednocená míra stylizace a civilnosti. Některé
postavy jsou jasně groteskně stylizované a funguje to samo o sobě
dobře (postava ředitele nebo jednoho z úředníků, v podání
téhož herce), stejně jako když jsou některé velmi civilní
(sekretářka s lízátkem). Nejasná je v tomto ohledu ale například
hlavní postava, tj. onoho Everymana procházejícího
kafkovsko/havlovským bludištěm byrokratického aparátu, stejně
jako i jeho žena.
Zajímavým, leč pro mě ne zcela
pochopitelným prvkem, je motiv chóru. Naštěstí se alespoň
částečně pracuje s jeho občasnou obměnou a lehkým vývojem,
ale jeho důležitost pro celkový děj jsem nedokázal odhalit.
Opravdu by se to bez něj neobešlo? A nejde taky trochu o samoúčelné
ozvláštnění?
Ačkoliv věta z anotace „Absurdní
hra ku zlepšení a mluvy a stylu“ je zřejmě zamýšlena s
nadsázkou, zdá se mi přesto nápadně podobná pravdě: inscenace
je velmi povedeným, originálním a zručně sestaveným cvičením
na motivy Zahradní slavnosti. Velmi dobře tak splňuje svůj zřejmě
hlavní účel, tj. pobavit a učit soubor. V úloze inspirovat
diváka, nebo alespoň mě, však trochu selhává.
ROZHOVOR
V anotaci vaší inscenace stojí:
„Absurdní hra ku zlepšení mluvy a vybroušení stylu“. Máme
to brát tak, že jde o vaše dramatické cvičení? Nebo proč jste
sáhli po téhle látce?
Soubor: Zrovna
tahle věta je v anotaci trochu proti naší vůli, my bychom ji tam
radši neměli. A tuhle inscenaci jsme udělali hlavně proto,
abychom si vyzkoušeli zas něco jinýho, než co jsme dělali
posledně, což byla taková jednoduchá komedie.
Martin Skřítek
Kolář: Ta věta je v anoataci samozřejmě spíš z legrace...
Soubor: A k
absurdnímu jsme se dostali tak, že nám Skříťa navrhnul tohle
téma a my se toho moc rádi chytli. Koukali jsme na Zahradní
slavnost a na Monty Pythony.
Monty Pythony? Aha!
Martin Skřítek
Kolář: A taky jsme koukali na Brazil Terryho Gilliama.
Scénář jste psali dohromady? Jak
u vás probíhá tvůrčí proces?
Soubor: Martin nám
vždycky nahodil nějaký téma a my jsme si z toho pak sami
dotvořili tu scénku a napsali scénář.
Martin Skřítek
Kolář: Tvoříme většinou na základě improvizací. A já to
samozřejmě pak ještě nějak doladim.
Žádné komentáře:
Okomentovat