REFLEXE - BUDDETO: Přemnohá
dobrodružství, jakož i hrdinské skutky rytířů nízkého stolu – útržky eposu
Nebýt dospělým. Být dítětem. Být
čímkoli chcete. Být rytířem? Třeba. Třeba rytířem nízkého stolu. A coby rytíř
zažít dobrodružství, být hrdinou i poraženým, na bitevním poli jménem školka.
Z bitevního pole jsou vzpomínány
a zobrazovány situace, seřazené do jednotlivých etud, či útržků (jak tyto etudy
nazývali sami inscenátoři), a celá inscenace se tak stává přehlídkou/kabaretem
těchto útržků. Zobrazované etudky jsou pravděpodobně
autentickými vzpomínkami jednotlivých protagonistů, nejedná se ale o prázdná
sdělení subjektivních traumat, která vyzní do prázdna. Naopak. Diváku líčené vzpomínky
se již dávno staly jakýmsi všeobecně vnímaným charakteristickým mustrem předškolní
výchovy (který se stal terčem výsměchu i nadávek), a tak se publikum poměrně
snadno chytne na vlnu dobře známého.
Udržení nastavené roviny hrdinského
eposu zajišťuje postava rytíře. Chlapec, který je rytířem, má jako jediný z protagonistů
kostým. A jako jediný zůstává dítětem po celou dobu představení. V průběhu
představení (nebo spíše k jeho konci) se totiž začne pracovat s tématem
dospělosti a kromě rytíře jsou všichni jeho spoluhráči pasováni na neděti.
Motiv vyrovnáváním se s nástupem
počínající dospělosti ale nijak nerozvádí téma, které bylo až doposud
akcentováno a tak bohužel nevyzní jinak, než uměle dosazenou zastřešující
formičkou, která nemá jiných ambicí, než být onou formičkou.
O tématu
viděného rytířského dobrodružství s Káťou a Ondrou z plzeňského
BUDDETO!
Bylo po
půlnoci, oni unavení, a já jim slíbila, že jejich únavu zmíním.
Jakým způsobem jste
se dopracovali k tématu „školka“?
K: Já nevím, do jaké míry to můžu prozradit, ale… prostě
jsme přemýšleli nad tím, které téma ještě nikdo nezpracovával a někdo z nás
přišel s tématem „školka“. To téma se jen nahodilo a najednou všichni
začali vytahovat a chrlit svoje traumátka ze školky.
O: A náš vedoucí Michal to už od začátku chtěl směřovat na rytířskej
příběh. Prakticky hned potom, co z nás začali vylejzat ty traumátka, tak
v tom začal vidět to rytířský dobrodružství. Ale prvotně to bylo o tom
říct si „no, tak uděláme třeba školku, tu jsme ještě nikde hrát neviděli“.
Co je pro vás hlavním
motivem vaší inscenace?
K: Téma, které jsem si tam našla sama pro sebe, je opakování
stejných vzorců chování. Věci, které jsem řešila ve školce, a řeším je i teď.
Ve výsledku mám pořád stejné problémy a řeším pořád jedny a ty samé věci. A pak
vstup do dospělosti a jak moc mě ty konkrétní zážitky ovlivňují a budou
ovlivňovat.
O: Co se mě týče, tak to jsou ty traumata. Celej průběh
zkoušení pro mě byl takovou terapií, kde jsme se všichni tak hezky vyventilovali.
Ale teď je pro mě hlavním tématem příběh toho rytíře, toho Míši, a to, že on
přesto, že je dospělej, tak je vlastně pořád tím dítětem. On má to, co my jsme
ztratili už dávno a nepovede se nám to už nikdy najít znovu.
Na diskuzi padlo ve
spojitosti s vaší inscenací slovo kýč. Vnímáte ji jako kýč?
O: Já to nevnímám jako kýč. My jsme z toho chtěli
udělat kabaret. Tak jak to postupně vznikalo, přes všechny ty scénky… Ale kýč?
Samozřejmě je možný, že se tam objevuje, že ho tam někdo vnímá, ale rozhodně
jsme s ním nepracovali cíleně.
Žádné komentáře:
Okomentovat