13:03 V přísálí Divadla pod Čarou je skoro úplné ticho. (Před bouří?) Pět židlí pro porotu je prázdných, osamělí posluchači se pomalu trousí. Jen Jarka Holasová s Luďkem Richterem si povídají, kupodivu nejen o divadle. Brzy se ale začne rozebírat. Sledujte přímý přenos s námi.
13:08 Posluchači se zvolna slézají. Porota stále nikde.
13:12 Přichází porota. Složení i rozsazení setrvalé, zleva Vladimír Hulec, Jozef Krasula, Jan Císař, František Zborník a Martin Pšenička.
13:13 Vladimír Hulec nebude moc zdržovat, máme před sebou hodinu času.
13:15 O Nazdar, Ančo hovoří Jozef Krasula. Představení pokládá za příjemný začátek pěkného dne. Připomíná někdejší slávu předlohy Alexandry Berkové. Díky pozitivní jevištní energii představitelek působí divadelně zdánlivě staromilský tvar velice živě. Otázka je, zda byla nutnost pro interpretaci jedné postavy dvě herečky, hlubší smysl v tom nenašel.
13:18 Debata se stáčí k samotnému principu dětské hry, jejíž mechanismus text využívá. Jozef Krasula se na to ptá proto, že hra je výzvou k rozvíjení fantazie – přemýšlí, jak by se dalo inscenaci pomoci k větší divadelnosti. Nevyužitý je motiv kostky, není zřetelné, jak se projevilo, co na ní padne. Zrovna tak nechápe nápisy pod stolem. Soubor vysvětluje, jsou to zážitky spojené s dopisy, které hrdinka čte. To Krasula pochopil, ale nezdá se mu to dobře zapojené do celku. Nicméně znovu opakuje, že šlo o příjemný začátek dne. Navíc z toho měl pocit osobního ztotožnění aktérek s textem a s atmosférou kusu, jemnost a éteričnost. Není to složité divadelní představení, ale nepůsobí žádným exhibicionistickým dojmem.
13:25 Pro Martina Pšeničku představení připomínalo včerejší Buddeto, tvar nehodnotí primárně v rovině estetické, ale spíš v rovině prostředku. Práce probíhá skrze princip hravosti, ludičnosti.
13:27 František Zborník vnímá proměnu autenticity, proměnu toho, co dnešní mladé dívky o eroticko-intimních záležitostech vědí. Berková v tomto kontextu, i očima protagonistek, působí jako retro. Inscenace vypráví příběh, který se za třicet let posunul. Vyznívá to docela důvěryhodně, tvar je spíš epický než dramatický.
13:30 Jan Císař neví, co by ještě řekl.
13:32 Luděk Richter připomíná několik let starou inscenaci Wedekindova Procitnutí jara, hry s ještě podstatně archaizovanějším východiskem. Inscenace se proměnila: v první podobě byla hrána po situacích, jako by prožívali skutečné problémy předlohy, a vypadalo to špatně. V té druhé hráli, jak bylo původně v plánu, o tom, co se v předloze děje. Klíč je v tom, nehrát TO, ale hrát O TOM.
13:35 Vladimír Hulec se ptá, proč si tvůrci vybrali tuto předlohu. Nešlo o hledání tématu, nýbrž o prosté zaujetí výchozí povídkou. Tím, jak jsou starší, jim to nepřipadá trapné, ve čtrnácti by to nehrály.
13:36 Jozef Krasula si sám odpovídá na pochybnost, proč hrají dvě.
13:37 Pozornost přechází k Ušubrané, k odvážné práci s erotikou.
13:38 Slovo si bere František Zborník. Od začátku ho upoutají skvěle posazené hlasy aktérek, říká si: „Ony dovedou.“ V první části si uvědomuje, jak je to uděláno: nonverbálně komentovaná lidová poezie. Zprvu ještě příliš nevznikají vztahy, básně nezískávají nic navíc. Později se to začíná dařit, vniká vztah, konflikt a napětí, čímž básně získávají divadelní vrstvu. Ne vždy se to ale daří. Sem tam to začne být jen krásná deklamace textu. Chtěl by, aby mu tyhle plnokrevné šťavnaté baby dávaly zprávu o svém ženství ještě jinak, než skrze slova.
13:44 Vladimír Hulec se pokusí nesouhlasit. Představení mu přišlo osvěžující, pikantní. Napodruhé se mu líbilo ještě mnohem víc, přišlo mu ještě lépe sehrané než na Audimaforu. Rafinované mu připadá ve volbě prostředků a v proměně stylu, klamání tělem – od folklórního pásma ke kabaretu.
13:46 Profesor Císař k tomu má velice vřelý vztah. Dlouho dobu se předstíralo, že se český národ množil amitoticky, proto je vděčný za návrat této slovesnosti. Není si jistý, zda by věc při posílení divadelnosti neztratila část svého půvabu. Je to pro něj osvěžující rehabilitace něčeho, co nám obrozenci zatajili.
13:50 Jozef Krasula pojmenovává moment, kdy představení na moment ztrácí motor, chvílemi se dívky jen mechanicky střídají ve sdělování veršů.
13:51 Martin Pšenička je z poroty nejmladší, což podotýká na okraj. Líbí se mu, jak jde představení do konfrontace se zažitými představami. Na volání po divadelnosti odpovídá příměrem ke kanadským Indiánům, kteří špatně chápou, proč je evropské divadlo nutně založené na konfliktu. Obdivuje hru s folklórem a sebejistotu v práci s „nepovolenými“ slovy. Tanec skrze slovo je pro něj rovnocenný divadelní jazyk. Proč v tom hledat napětí? Na tom se pánové, zdá se, lehce neshodnou.
13:58 Otázka z publika: Pro koho to hrajete? Odpověď: Pro toho, kdo přijde. Věková hranice 12+.
13:59 Jarka narozdíl od Šimona Stiburka neumí nevysvětlovat to, co chtěli říct: konflikt se spouští v okamžiku, kdy se ukáže, že si obě myslí na téhož Janíčka. František Zborník odpovídá, že to samozřejmě pochopili.
14:00 Vladimír Hulec lituje, že v porotě není žena. Hodně souhlasí s Martinem Pšeničkou.
14:01 Alena Crhová přichází s informací, že za půl hodiny začíná představení, z čehož Vladimír Hulec usuzuje, že máme půl hodiny času. Profesor Císař se chystá na tříhodinovou přednášku, ale prý to zkrátí.
14:02 Jan Císař vzpomíná na svou stáž u Brechta v padesátých letech. Hned napočátku byl absolutně překvapen, když Brecht jistou mladou herečku mučil dle Stanislavského. Ukázalo se ale, že jde o to hrát divadlo. Když zkoušeli, nebavili se o ideologii, o tezích, ale o tom, jak to zahrajou. Aby to nebylo suché vyjádření ideje, musí se hrát s invencí. K tomu se soubor ještě nestačil dopracovat, situace je ještě nutno herecky rozbalit. Ilustruje to na konkrétní situaci ze závěru inscenace, pojmenovává herectví jako cítění prostoru. Cítím prostor, vztah k situaci, k něčemu mě to vede. Pokud jde souboru o to, odstranit suchou tezi, která je od začátku jasná, musí začít hrát. Divadlo je herectví. Je to od souboru ušlechtilý občanský postoj, ale do divadla to ještě nedošlo, je to v základním příběhu načrtnuté.
14:15 Vladimír Hulec to vidí jako poctu vaňkovkám, hrám psaným na počest Václava Havla.
14:17 Martin Pšenička vnímá potřebu stanovit si téma a žánr. Je-li to nějaká tragifraška, mohlo by se od toho odvíjet, jak to zpracovat a rozvinout. Téma mu nepřipadá aktuální, působí to jako retro.
14:18 Vladimír Hulec se také ptá, nakolik je téma podléhání systému aktuální.
14:19 Jozef Krasula by téma nechal na tvůrcích, retro je ale způsob, jakým to inscenovali. Takovým způsobem se divadlo hrálo v sedmdesátých letech. Je to divadelně nepoučené, přitom tam je zjevný potenciál.
14:20 Profesor Císař se ptá, jak dlouho to zkoušeli. Prý přerušovaně téměř rok.
14:21 Tématem chtěli dát hloubku komedii, přečetli si úryvek Zahradní slavnosti, text vychází z kolektivních improvizací.
14:22 František Zborník by všechno podepsal, chce mluvit o divadelnosti. Je to založeno na textu, který není z větší části dramaticky nosný. Pro herecké rozehrání je strašně málo prostoru.
14:24 Soubor vysvětluje záměrnost typových postav coby součástí systému. Martin Pšenička to přijímá, problém ale vidí v timingu.
14:28 Jozef Krasula: Chtělo by to nápaditější řešení situací.
14:29 Za minutu začíná představení, debata končí.
13:08 Posluchači se zvolna slézají. Porota stále nikde.
13:12 Přichází porota. Složení i rozsazení setrvalé, zleva Vladimír Hulec, Jozef Krasula, Jan Císař, František Zborník a Martin Pšenička.
13:13 Vladimír Hulec nebude moc zdržovat, máme před sebou hodinu času.
13:15 O Nazdar, Ančo hovoří Jozef Krasula. Představení pokládá za příjemný začátek pěkného dne. Připomíná někdejší slávu předlohy Alexandry Berkové. Díky pozitivní jevištní energii představitelek působí divadelně zdánlivě staromilský tvar velice živě. Otázka je, zda byla nutnost pro interpretaci jedné postavy dvě herečky, hlubší smysl v tom nenašel.
13:18 Debata se stáčí k samotnému principu dětské hry, jejíž mechanismus text využívá. Jozef Krasula se na to ptá proto, že hra je výzvou k rozvíjení fantazie – přemýšlí, jak by se dalo inscenaci pomoci k větší divadelnosti. Nevyužitý je motiv kostky, není zřetelné, jak se projevilo, co na ní padne. Zrovna tak nechápe nápisy pod stolem. Soubor vysvětluje, jsou to zážitky spojené s dopisy, které hrdinka čte. To Krasula pochopil, ale nezdá se mu to dobře zapojené do celku. Nicméně znovu opakuje, že šlo o příjemný začátek dne. Navíc z toho měl pocit osobního ztotožnění aktérek s textem a s atmosférou kusu, jemnost a éteričnost. Není to složité divadelní představení, ale nepůsobí žádným exhibicionistickým dojmem.
13:25 Pro Martina Pšeničku představení připomínalo včerejší Buddeto, tvar nehodnotí primárně v rovině estetické, ale spíš v rovině prostředku. Práce probíhá skrze princip hravosti, ludičnosti.
13:27 František Zborník vnímá proměnu autenticity, proměnu toho, co dnešní mladé dívky o eroticko-intimních záležitostech vědí. Berková v tomto kontextu, i očima protagonistek, působí jako retro. Inscenace vypráví příběh, který se za třicet let posunul. Vyznívá to docela důvěryhodně, tvar je spíš epický než dramatický.
13:30 Jan Císař neví, co by ještě řekl.
13:32 Luděk Richter připomíná několik let starou inscenaci Wedekindova Procitnutí jara, hry s ještě podstatně archaizovanějším východiskem. Inscenace se proměnila: v první podobě byla hrána po situacích, jako by prožívali skutečné problémy předlohy, a vypadalo to špatně. V té druhé hráli, jak bylo původně v plánu, o tom, co se v předloze děje. Klíč je v tom, nehrát TO, ale hrát O TOM.
13:35 Vladimír Hulec se ptá, proč si tvůrci vybrali tuto předlohu. Nešlo o hledání tématu, nýbrž o prosté zaujetí výchozí povídkou. Tím, jak jsou starší, jim to nepřipadá trapné, ve čtrnácti by to nehrály.
13:36 Jozef Krasula si sám odpovídá na pochybnost, proč hrají dvě.
13:37 Pozornost přechází k Ušubrané, k odvážné práci s erotikou.
13:38 Slovo si bere František Zborník. Od začátku ho upoutají skvěle posazené hlasy aktérek, říká si: „Ony dovedou.“ V první části si uvědomuje, jak je to uděláno: nonverbálně komentovaná lidová poezie. Zprvu ještě příliš nevznikají vztahy, básně nezískávají nic navíc. Později se to začíná dařit, vniká vztah, konflikt a napětí, čímž básně získávají divadelní vrstvu. Ne vždy se to ale daří. Sem tam to začne být jen krásná deklamace textu. Chtěl by, aby mu tyhle plnokrevné šťavnaté baby dávaly zprávu o svém ženství ještě jinak, než skrze slova.
13:44 Vladimír Hulec se pokusí nesouhlasit. Představení mu přišlo osvěžující, pikantní. Napodruhé se mu líbilo ještě mnohem víc, přišlo mu ještě lépe sehrané než na Audimaforu. Rafinované mu připadá ve volbě prostředků a v proměně stylu, klamání tělem – od folklórního pásma ke kabaretu.
13:46 Profesor Císař k tomu má velice vřelý vztah. Dlouho dobu se předstíralo, že se český národ množil amitoticky, proto je vděčný za návrat této slovesnosti. Není si jistý, zda by věc při posílení divadelnosti neztratila část svého půvabu. Je to pro něj osvěžující rehabilitace něčeho, co nám obrozenci zatajili.
13:50 Jozef Krasula pojmenovává moment, kdy představení na moment ztrácí motor, chvílemi se dívky jen mechanicky střídají ve sdělování veršů.
13:51 Martin Pšenička je z poroty nejmladší, což podotýká na okraj. Líbí se mu, jak jde představení do konfrontace se zažitými představami. Na volání po divadelnosti odpovídá příměrem ke kanadským Indiánům, kteří špatně chápou, proč je evropské divadlo nutně založené na konfliktu. Obdivuje hru s folklórem a sebejistotu v práci s „nepovolenými“ slovy. Tanec skrze slovo je pro něj rovnocenný divadelní jazyk. Proč v tom hledat napětí? Na tom se pánové, zdá se, lehce neshodnou.
13:58 Otázka z publika: Pro koho to hrajete? Odpověď: Pro toho, kdo přijde. Věková hranice 12+.
13:59 Jarka narozdíl od Šimona Stiburka neumí nevysvětlovat to, co chtěli říct: konflikt se spouští v okamžiku, kdy se ukáže, že si obě myslí na téhož Janíčka. František Zborník odpovídá, že to samozřejmě pochopili.
14:00 Vladimír Hulec lituje, že v porotě není žena. Hodně souhlasí s Martinem Pšeničkou.
14:01 Alena Crhová přichází s informací, že za půl hodiny začíná představení, z čehož Vladimír Hulec usuzuje, že máme půl hodiny času. Profesor Císař se chystá na tříhodinovou přednášku, ale prý to zkrátí.
14:02 Jan Císař vzpomíná na svou stáž u Brechta v padesátých letech. Hned napočátku byl absolutně překvapen, když Brecht jistou mladou herečku mučil dle Stanislavského. Ukázalo se ale, že jde o to hrát divadlo. Když zkoušeli, nebavili se o ideologii, o tezích, ale o tom, jak to zahrajou. Aby to nebylo suché vyjádření ideje, musí se hrát s invencí. K tomu se soubor ještě nestačil dopracovat, situace je ještě nutno herecky rozbalit. Ilustruje to na konkrétní situaci ze závěru inscenace, pojmenovává herectví jako cítění prostoru. Cítím prostor, vztah k situaci, k něčemu mě to vede. Pokud jde souboru o to, odstranit suchou tezi, která je od začátku jasná, musí začít hrát. Divadlo je herectví. Je to od souboru ušlechtilý občanský postoj, ale do divadla to ještě nedošlo, je to v základním příběhu načrtnuté.
14:15 Vladimír Hulec to vidí jako poctu vaňkovkám, hrám psaným na počest Václava Havla.
14:17 Martin Pšenička vnímá potřebu stanovit si téma a žánr. Je-li to nějaká tragifraška, mohlo by se od toho odvíjet, jak to zpracovat a rozvinout. Téma mu nepřipadá aktuální, působí to jako retro.
14:18 Vladimír Hulec se také ptá, nakolik je téma podléhání systému aktuální.
14:19 Jozef Krasula by téma nechal na tvůrcích, retro je ale způsob, jakým to inscenovali. Takovým způsobem se divadlo hrálo v sedmdesátých letech. Je to divadelně nepoučené, přitom tam je zjevný potenciál.
14:20 Profesor Císař se ptá, jak dlouho to zkoušeli. Prý přerušovaně téměř rok.
14:21 Tématem chtěli dát hloubku komedii, přečetli si úryvek Zahradní slavnosti, text vychází z kolektivních improvizací.
14:22 František Zborník by všechno podepsal, chce mluvit o divadelnosti. Je to založeno na textu, který není z větší části dramaticky nosný. Pro herecké rozehrání je strašně málo prostoru.
14:24 Soubor vysvětluje záměrnost typových postav coby součástí systému. Martin Pšenička to přijímá, problém ale vidí v timingu.
14:28 Jozef Krasula: Chtělo by to nápaditější řešení situací.
14:29 Za minutu začíná představení, debata končí.
Žádné komentáře:
Okomentovat