20:12 Porota se schází.
20:15 Porota se sešla.
20:16 Vladimír Hulec prosí o klid a vítá osazenstvo na dalším setkání porot, jež sedí v neměnném pořadí a osazení. Jana Císaře zajímá, kde je Ostružno. Tohle Ostružno je u Nezdic na Šumavě.
20:17 Profesor si dopřeje potěšení, aby sdělil, co se mu na inscenaci Krvavá svatba Teátru Vaštar líbilo. Je to jiný Lorca, než bychom si ho představovali, kdybychom si ho drželi textu. To by ale bylo zpátečnické, dnes fungují adaptace. Soubor to převedl do zvláštního a profesorovi milého vyjádření, které je propojením herectví v loutce, vysoce výtvarného, hmotného vyjádření, herectví slova a předmětu.
20:19 Předloha, která se obvykle dělává lyricko-romanticky, se podle Císaře posouvá do drsného pohledu. Inscenace se mu líbila, nasvítila pro něj text z jiného hlediska, než bývá zvykem. Vytknul by to, že ho pořád honili sem a tam – nikoliv proto, že už je starej dědek, ale že když se v divadle usadí, je vnímavější. Takhle musel několikrát vyrazit a vytrhnout se ze soustředěného psychofyzického zážitku, který prožíval v tom, co mu na tom bylo libé.
20:25 Martina Pšeničku stále zajímá jistý antropologický rozměr – inscenace letošního ŠP se často obrací k nějakým rituálním událostem, v tomto případě je to velice silné. Jung někdy po válce řekl, že záchranou civilizace je znovuobjevení rituálu. Syrovost, věcnost představení mu fungovaly. Cítil se být součástí, cítil se bezpečně.
20:29 Vladimír Hulec si cení možnosti setkání, cítil, že to je divadlo, které nejde k němu, ale on by měl jít k divadlu. Proto mu konvenovaly i ony přesuny.
20:30 Jozef Krasula se cítil příjemně, bylo mu ale líto, že byl manipulován a posílán tam a zpátky. Přišlo mu to stěhování upachtěné, upocené. Byla to ale zajímavá interpretace Lorky. Dořešit by si zasloužily technické věci.
20:33 František Zborník souhlasí s Krasulou. Zážitek se mu začal čtvrtit, protože technika (loutky, skříň) odváděla pozornost od živého herectví. Když to začnou tahat na rudlíku, přijde mu to legrační. Jako by divadelníci dělali všechno pro to, aby mu emoční zážitek zrušili. Ptá se, o čem to nakonec tedy je. Riziko nedovednosti, jak zacházet s předmětem a co skrze něj vyjadřuju, může vést k nepochopení nebo nedocenění síly příběhu.
20:37 Vladimír Hulec připomíná tvorbu Handa Gote, kterou mu syrovost představení v něčem připomněla. Zařadil si to do vědomého kódu.
20:39 Luďka Richtera to rovněž v řadě věcí zaujalo, baví ho rozkládání a skládání věci dle témat, všechno to bere. Jen si není jistý volnou tohoto druhu volby. Lorca je založený na věcech, které jsou pro loutku těžko dostupné. V této inscenaci se vlastně loutka loutkou jako jednajícím subjektem nikdy nestane. Tím pádem se díváme na herce, kteří se snaží sami sebe tlumit, ale s loutkou nerozehrávají. Lépe by to možná fungovalo herecky. Klade si dotaz, jestli si to nezkomplikovali volbou prostředku.
20:43 Vladimir Benderski chválí hudbu, souhlasí s tím, že v představení loutka funguje jako zredukovaný znak, což vnímal jako možnost udělat pouť, mysterium. Přemísťování z místa na místo mu ale rozbilo mysterióznost obřadu.
20:45 Jarka Holasová si řešila problém loutek. Nefungovalo jí, že dvě holky hrají pět postav. Proto si možná zvolily loutky?
20:47 Sobour: Práce s loutkou je pokusem najít rituální charakter, charakter něčeho, co dlouho leží v hasičárně, s čím se mlátí. Vše je tam záměrné, tak, jak to potřebují.
20:51 Jožo Krasula bude mluvit o Škorperetce, protože nezná aktéry ani soubor. Po zhlédnutí představení má dojem, že naplňují požadavky přehlídky experimentujícího divadla: na vysoké estetické úrovni přináší způsob vyprávění, který J.K. dosud neviděl. Pochopil, že jde o vlastní životopis. Hudba skutečně krásná. Představení ho zaujalo, tento druh inscenování vlastní zážitků by mu ale přišel vhodnější u nižší věkové kategorie, čímž se nechce Škorpila nijak dotknout.
20:56 Vladimír Hulec sděluje Krasulovi, kdo jsou Švejda se Škorpilem. Ptá se profesora Císaře, zda by něco takového mohli dělat Šalda s Vodákem.
20:57 Jan Císař říká, že všichni slavní kritici působili literárně, ale že by někdo šel na jeviště, o tom profesor neví. Pánové na jevišti jsou pro něj unikát. Profesor bedlivě čte Nadivadlo a klade si otázku, proč pánové dělají divadlo – je to jejich program, jak má vypadat současné divadlo? Nikde v zahraničí to nemá obdobu. Být moderátor, požádal by profesor tvůrce, aby se zhodnotili.
21:03 Podle Františka Zborníka jde patrně o pokus vytvořit nový divadelní druh, estetizovaná CV se zpěvy a tanci.
21:04 Jan Císař velice pečlivě vnímal muziku, která mu přišla ohromně zajímavá.
21:05 Martin Pšenička: na Písečku udělili představení cenu za simulovanou autenticitu. Dneska se mu to líbilo ještě o poznání víc. Pořád je tam osten pochybnosti, že to je hra na dokudrama, které je dnes v módě. Cítí v tom možnou bipolárnost, zároveň to ale vnímal vážně. Univerzálnější příběh z toho dělá hudba. Má to velký přesah, není to jen pro divadelní vědce.
21:07 Vladimír Hulec vnímá odklon od kabaretu, dnes tu je pojmenovávání toho, co je dokumentární divadlo.
21:09 František Zborník má dojem, že představení Valachů v pohybu velmi šikovně v improvizaci nevychází z nuly, připravené jsou nejen věty od diváků, ale patrně i téma smrti. To vše je dopředu dáno, ale nesnižuje to výkon, který produkce následně předvádí. Zdálo se mu, že tahounem představení byl spíš malíř než rocker. Trochu ho mrzelo, že nejzajímavější motiv, že alter ego je ten, kdo zemře ve chvíli, kdy se rocker na rodí, je jen naznačený, jen se ho dotkneme, přitom to je látka na pět představení.
21:15 Na Vladimíra Hulce to působilo velmi dobře, ale nedokáže o tom víc říct, protože neví, do jaké míry je to improvizace.
21:17 Martinu Pšeničkovi se líbilo, jak vznikala abstraktní malba.
21:20 Soubor si za tím stojí a děkuje za věty.
21:21 Vladimír Hulec hovoří o DREDu a jejich inscenaci inspirované Balabánem. Klade si otázku, proč si zvolili tradiční divadelní sál. V jiném prostředí by možná instalace obrazů a performerství bylo integrálnější, takhle to působilo hodně jako provokace. Což ale Hulec bere a stojí za souborem. Cítí nedostatek ve fyzických dispozicích.
21:26 Jožo Krasula má rád divadla, která pracují se symbolem. Umí už odečíst, čeho symbolem je jablko a co znamená nahota. Nevěděl, co během představení se sebou. Je to skupina, která je do sebe asi hodně uzavřená. Neoslovilo ho to, hodně se mu to nelíbilo. V divadle potřebuje vidět, slyšet a rozumět, což nebyl tenhle případ. Kdyby nebyl v porotě, je po půlhodině pryč. Nahota pro něj byla exhibicionistická, představení s ním nic neudělalo.
21:30 Pro Martina Pšeničku je Krasulova reakce dobrá. Jsou to divadelní rouhači se vším všudy, je to gesto, které bude polarizovat, on sám má své obranné mechanismy. V Turnově mu připadali suverénnější.
21:34 Jan Císař zažil šedesátá léta s celou parádou, nevěří na to, myslí, že to má své meze, které skončí. To je vše.
20:15 Porota se sešla.
20:16 Vladimír Hulec prosí o klid a vítá osazenstvo na dalším setkání porot, jež sedí v neměnném pořadí a osazení. Jana Císaře zajímá, kde je Ostružno. Tohle Ostružno je u Nezdic na Šumavě.
20:17 Profesor si dopřeje potěšení, aby sdělil, co se mu na inscenaci Krvavá svatba Teátru Vaštar líbilo. Je to jiný Lorca, než bychom si ho představovali, kdybychom si ho drželi textu. To by ale bylo zpátečnické, dnes fungují adaptace. Soubor to převedl do zvláštního a profesorovi milého vyjádření, které je propojením herectví v loutce, vysoce výtvarného, hmotného vyjádření, herectví slova a předmětu.
20:19 Předloha, která se obvykle dělává lyricko-romanticky, se podle Císaře posouvá do drsného pohledu. Inscenace se mu líbila, nasvítila pro něj text z jiného hlediska, než bývá zvykem. Vytknul by to, že ho pořád honili sem a tam – nikoliv proto, že už je starej dědek, ale že když se v divadle usadí, je vnímavější. Takhle musel několikrát vyrazit a vytrhnout se ze soustředěného psychofyzického zážitku, který prožíval v tom, co mu na tom bylo libé.
20:25 Martina Pšeničku stále zajímá jistý antropologický rozměr – inscenace letošního ŠP se často obrací k nějakým rituálním událostem, v tomto případě je to velice silné. Jung někdy po válce řekl, že záchranou civilizace je znovuobjevení rituálu. Syrovost, věcnost představení mu fungovaly. Cítil se být součástí, cítil se bezpečně.
20:29 Vladimír Hulec si cení možnosti setkání, cítil, že to je divadlo, které nejde k němu, ale on by měl jít k divadlu. Proto mu konvenovaly i ony přesuny.
20:30 Jozef Krasula se cítil příjemně, bylo mu ale líto, že byl manipulován a posílán tam a zpátky. Přišlo mu to stěhování upachtěné, upocené. Byla to ale zajímavá interpretace Lorky. Dořešit by si zasloužily technické věci.
20:33 František Zborník souhlasí s Krasulou. Zážitek se mu začal čtvrtit, protože technika (loutky, skříň) odváděla pozornost od živého herectví. Když to začnou tahat na rudlíku, přijde mu to legrační. Jako by divadelníci dělali všechno pro to, aby mu emoční zážitek zrušili. Ptá se, o čem to nakonec tedy je. Riziko nedovednosti, jak zacházet s předmětem a co skrze něj vyjadřuju, může vést k nepochopení nebo nedocenění síly příběhu.
20:37 Vladimír Hulec připomíná tvorbu Handa Gote, kterou mu syrovost představení v něčem připomněla. Zařadil si to do vědomého kódu.
20:39 Luďka Richtera to rovněž v řadě věcí zaujalo, baví ho rozkládání a skládání věci dle témat, všechno to bere. Jen si není jistý volnou tohoto druhu volby. Lorca je založený na věcech, které jsou pro loutku těžko dostupné. V této inscenaci se vlastně loutka loutkou jako jednajícím subjektem nikdy nestane. Tím pádem se díváme na herce, kteří se snaží sami sebe tlumit, ale s loutkou nerozehrávají. Lépe by to možná fungovalo herecky. Klade si dotaz, jestli si to nezkomplikovali volbou prostředku.
20:43 Vladimir Benderski chválí hudbu, souhlasí s tím, že v představení loutka funguje jako zredukovaný znak, což vnímal jako možnost udělat pouť, mysterium. Přemísťování z místa na místo mu ale rozbilo mysterióznost obřadu.
20:45 Jarka Holasová si řešila problém loutek. Nefungovalo jí, že dvě holky hrají pět postav. Proto si možná zvolily loutky?
20:47 Sobour: Práce s loutkou je pokusem najít rituální charakter, charakter něčeho, co dlouho leží v hasičárně, s čím se mlátí. Vše je tam záměrné, tak, jak to potřebují.
20:51 Jožo Krasula bude mluvit o Škorperetce, protože nezná aktéry ani soubor. Po zhlédnutí představení má dojem, že naplňují požadavky přehlídky experimentujícího divadla: na vysoké estetické úrovni přináší způsob vyprávění, který J.K. dosud neviděl. Pochopil, že jde o vlastní životopis. Hudba skutečně krásná. Představení ho zaujalo, tento druh inscenování vlastní zážitků by mu ale přišel vhodnější u nižší věkové kategorie, čímž se nechce Škorpila nijak dotknout.
20:56 Vladimír Hulec sděluje Krasulovi, kdo jsou Švejda se Škorpilem. Ptá se profesora Císaře, zda by něco takového mohli dělat Šalda s Vodákem.
20:57 Jan Císař říká, že všichni slavní kritici působili literárně, ale že by někdo šel na jeviště, o tom profesor neví. Pánové na jevišti jsou pro něj unikát. Profesor bedlivě čte Nadivadlo a klade si otázku, proč pánové dělají divadlo – je to jejich program, jak má vypadat současné divadlo? Nikde v zahraničí to nemá obdobu. Být moderátor, požádal by profesor tvůrce, aby se zhodnotili.
21:03 Podle Františka Zborníka jde patrně o pokus vytvořit nový divadelní druh, estetizovaná CV se zpěvy a tanci.
21:04 Jan Císař velice pečlivě vnímal muziku, která mu přišla ohromně zajímavá.
21:05 Martin Pšenička: na Písečku udělili představení cenu za simulovanou autenticitu. Dneska se mu to líbilo ještě o poznání víc. Pořád je tam osten pochybnosti, že to je hra na dokudrama, které je dnes v módě. Cítí v tom možnou bipolárnost, zároveň to ale vnímal vážně. Univerzálnější příběh z toho dělá hudba. Má to velký přesah, není to jen pro divadelní vědce.
21:07 Vladimír Hulec vnímá odklon od kabaretu, dnes tu je pojmenovávání toho, co je dokumentární divadlo.
21:09 František Zborník má dojem, že představení Valachů v pohybu velmi šikovně v improvizaci nevychází z nuly, připravené jsou nejen věty od diváků, ale patrně i téma smrti. To vše je dopředu dáno, ale nesnižuje to výkon, který produkce následně předvádí. Zdálo se mu, že tahounem představení byl spíš malíř než rocker. Trochu ho mrzelo, že nejzajímavější motiv, že alter ego je ten, kdo zemře ve chvíli, kdy se rocker na rodí, je jen naznačený, jen se ho dotkneme, přitom to je látka na pět představení.
21:15 Na Vladimíra Hulce to působilo velmi dobře, ale nedokáže o tom víc říct, protože neví, do jaké míry je to improvizace.
21:17 Martinu Pšeničkovi se líbilo, jak vznikala abstraktní malba.
21:20 Soubor si za tím stojí a děkuje za věty.
21:21 Vladimír Hulec hovoří o DREDu a jejich inscenaci inspirované Balabánem. Klade si otázku, proč si zvolili tradiční divadelní sál. V jiném prostředí by možná instalace obrazů a performerství bylo integrálnější, takhle to působilo hodně jako provokace. Což ale Hulec bere a stojí za souborem. Cítí nedostatek ve fyzických dispozicích.
21:26 Jožo Krasula má rád divadla, která pracují se symbolem. Umí už odečíst, čeho symbolem je jablko a co znamená nahota. Nevěděl, co během představení se sebou. Je to skupina, která je do sebe asi hodně uzavřená. Neoslovilo ho to, hodně se mu to nelíbilo. V divadle potřebuje vidět, slyšet a rozumět, což nebyl tenhle případ. Kdyby nebyl v porotě, je po půlhodině pryč. Nahota pro něj byla exhibicionistická, představení s ním nic neudělalo.
21:30 Pro Martina Pšeničku je Krasulova reakce dobrá. Jsou to divadelní rouhači se vším všudy, je to gesto, které bude polarizovat, on sám má své obranné mechanismy. V Turnově mu připadali suverénnější.
21:34 Jan Císař zažil šedesátá léta s celou parádou, nevěří na to, myslí, že to má své meze, které skončí. To je vše.
Žádné komentáře:
Okomentovat