Představení Poincarého domněnka mě zaujalo hned v první scéně intelektuální hrou se slovy. Hlavně protože nejde o slovíčkaření, které by se pod tímhle pojmem mohlo nabízet, ale o pochopení matematického problému, kterému se člověk snaží alespoň částečně porozumět.
Ačkoli jsem se snažila před začátkem představení aplikovat stejnou poznávací metodu, o které při diskuzi mluvil jeden z herců Nejhodnějších medvídků, tedy najít si na Wikipedii pojmy „topologie“ a „Poincarého domněnka“, tahle metoda byla předem odkázána k neúspěchu. Otevřel se přede mnou jen rozvětvený strom pojmů, jejichž poznávání bych mohla věnovat další hodinu plnou matoucích informací. Proto jsem se rozhodla svěřit se do rukou poznání skrze divadelní představení, což má konec konců být snad i jedním z jeho poslání.
Rovina vtipů a debat o matematických otázkách může být divákovi srozumitelná docela, částečně anebo vůbec. Kromě ní mě zaujala i další rovina dialogu, která se týká postav a jejich lidské situace, například otázka na těhotenství jedné z postav, vzpomínka na schůdek omnibusu či výměny převleků. Repliky, které se tematicky tekutě přelévají tam a sem, pro mě byly tancem se slovy. Možná protože se příliš často nedostávám do kontaktu s divadlem postaveném na slově. A Poincarého domněnka takovým divadlem je.
Přemýšlím ještě nad jedním slovním spojením, které padlo při diskuzi. Tím je „pouhá konverzační komedie“. Ve svojí divadelně vědní paměti mám konverzační komedii zařazenou jako ne příliš zajímavý žánr, ve kterém si libuje anglická odtažitost a jenž ke mně nijak hlouběji, snad pudově ani archetypálně, nepromlouvá. Přesvědčila jsem se ale, že i taková „vyšší konverzační komedie“ může posouvat a stimulovat intelektuální přemýšlení tolik, že přináší jakýsi instrumentální požitek.
Inscenace Nejhodnějších medvídků má jistě své mezery v oblasti herecké lehkosti, prostorového rozehrávání situací nebo práce se scénou. Tyto oblasti jsou tu pro mě často dobře nahozeny ale nerozvinuty a přímo vybízejí k většímu rozehrání a další práci. Přesto jsem vnímala jistou upřímnost a potěšení, se kterým herci předávají svoje repliky. Neodříkávají je automaticky ani nepřehrávají a naopak si je užívají. Navíc mám pocit, že repliky „to je od vás milé“ a „dodnes ten schůdek vidím“ ještě použiju.
Žádné komentáře:
Okomentovat