Paralelně s hlavním programem Šrámkova Písku probíhal v sobotu také doprovodný program pod širým nebem v parku Palackého sady. Návštěvníci mohli vidět několik inscenací profesionálních souborů určených (nejen) dětskému publiku, a kdo navíc zatoužil po adrenalinové zábavě, vyzkoušel si scénický šerm nebo obří vahadlovou houpačku a ďábelskou otočnou židli od společnosti Al Rašíd. Pro milovníky blues zahrálo pražské trio Špinavý lůzři. Ke slovu se dostali také Písečané: skupina mladých parkouristů Family Of Move odpoledne předvedla sérii skoků a salt jako vystřižených z akčních filmů. Závěr offprogramu pak obstarala improvizační show šestice odvážných domorodců Kámo, nahoď!
Krásné počasí přilákalo spoustu diváků; lidé jen tak procházející parkem se houfně připojovali k věrným festivalovým divákům, zprvu trochu nedůvěřiví, ale brzy se nechali strhnout nakažlivou atmosférou. Nutno poznamenat, že až příliš rozjařené děti bez dohledu a nic netušící hlasitě konverzující kolemjdoucí nesčetněkrát prověřili trpělivost a improvizační schopnosti vystupujících. Celý doprovodný program tak získal punc jakési jarmareční podívané.
Jihočeské Divadlo Continuo sídlící na statku Švestkový dvůr v Malovicích přivezl hudebně-loutkovou pohádku Murgila a Zorila na motivy rumunských vyprávěnek. Zejména nejmenší diváky zaujalo dobrodružství ztraceného prince Jiříka poctivě odvyprávěné pomocí maňásků propracovaných do nejmenších detailů. Ještě více dětí přilákal následující workshop vedený trojicí herců. Malí nadšenci si po prozkoumání loutek mohli dokonce vyzdobit vlastní hudební nástroj - kus dřeva zavěšený na provázku, jenž se rozezněl pomocí dřívka.
Po nejmenších návštěvnících se na řadu dostali ti o něco starší, včetně jejich rodičů. Příběh Vinnetoua a Old Shatterhanda se pod rukou studentů Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU proměnil v humorný předobraz přátelství, jež je silnější než láska. Pomocí neustálého stahování oponky tvůrci rozehráli filmovou poetiku ostrých střihů. Jeden originálně vypointovaný obraz střídal druhý, tato metoda přitom umožnila ohledávat jednotlivé situace ze všech úhlů, často s komickým účinkem. Mladí herci se nenechali rozhodit ani drzými dítky v první řadě a jejich neustálé komentování děje vzali do hry.
Improvizační show Kámo, nahoď! pak přišla vhod především věrným fanouškům z okruhu přátel a známých šestice účinkujících. Po vzoru televizní Partičky písečtí amatérští improvizátoři rozehráli řetězec výzev, v nichž mohli buďto prokázat svůj důvtip, nebo se naprosto ztrapnit. Důležitou roli propůjčili také divákům. Před začátkem jim rozdali papíry, na které měli vepsat určitou věc, situaci a místo děje. Tyto lístky pak vhodili do losovacího zařízení a moderátor z diváckých nápadů vybíral témata jednotlivých scének. Publikum se díky velikému nasazení a ostrovtipu účinkujících (ale také jejich ochotě ztrapnit se) nesmírně bavilo. A to včetně mě, autorky tohoto článku, na kterou si však tvůrci připravili jedno veliké překvapení. Přátelit se s umělci se zkrátka někdy nevyplácí... A rozhodně není moudré jim říkat, že napíšete z jejich vystoupení reportáž.
„Hodně lidí nám už vyčítalo, že jsme strašný šovinisti,“ oznamuje moderátor a dodává, že se to tedy rozhodli změnit. „Chtěli bychom proto na pódium pozvat dívku v červených puntíkovaných šatech.“ Málem jsem dostala infarkt. Tenhle popis pasoval pouze na mě a za chvíli mi došlo, že dělat neviditelnou mi asi neprojde.
Odmítnout by znamenalo, že jsem nekolegiální suchar. Takže jsem se zvedla s tím, že tedy na vlastní kůži poznám pocit, který tato šestice odvážlivců zakouší pravidelně – a dobrovolně – několikrát za rok. Kluci se ke mně nicméně chovali jako džentlmeni, dokonce jsem obdržela jednu nenápadnou žádost o ruku.
Navíc z toho pro mne – budoucí divadelní kritičku - plyne celkem zajímavá zkušenost. Už vím jaké to je, být na straně tvůrců. Z takového zážitku plyne pokora i empatie, která je pro reflexi uměleckých děl nesmírně důležitá.
(Poznámka: příště se raději vyhnout festivalům pořádaným v místě vašeho bydliště.)
Žádné komentáře:
Okomentovat