Každodenně potkáváme množství lidí různých národností,
kteří odjeli z domova. Motivací k opuštění domova může být celá škála, ale to nejdůležitější a dozajista
nejobtížnější je udělat ten první krok - odejít. Je ale ideál, který si před sebe staví člověk opouštějící domov, nějak
shodný s tvrdou realitou každodennosti? Autorská inscenace nazvaná Zvláštní druh
projekce souboru Fotka bezhlavého motýla, který je složen ze spolužáků
z pražské DAMU, se snaží poukázat právě na tento rozpor a jeho někdy až trpké rozuzlení.
Inscenace popisuje životní strasti dvou přátel,
kteří opouštějí rodné Slovensko s vidinou lepšího života v Praze, která jim v jejich očích má skýtat otevřené pole možností. V Praze získají podřadné zaměstnání v sekáči Quasimodo – který je zpodobněn oblečením rozvěšeným ve dvou řadách nad sebou na
trojúhelníkové kovové konstrukci, za nímž se herci pohybují. Diváci tak herce
sledují skrze mezery mezi rozvěšenými košilemi, tričky a svetříky. Každodenní rutina spjatá s nenaplněnými
ideály se začíná projevovat steskem po domově, který je vtipně symbolizován
chutí na halušky.
Postupně eskalující pocit zklamání jakoby byl předznamenán
už po cestě do Česka a to díky patrnému rozčarování při příjezdu postav do
stanice Brno – hlavní nádraží. Zklamání se ostatně odráží i na pracovním výkonu
(herci se střídavým úspěchem prodávají divákům svršky po deseti korunách), z něhož
stále více čiší nezájem a letargie. Tohle zklamání se postupně přetavuje v
niterné utrpení, které přetváří i charakter přátelství. Náhlé zjevení nového
intelektuálně zaměřeného člověka
(zobrazené jen hereckou akcí dvou protagonistů) opět rozproudí chuť postav k životu i vzdor otravné rutině prodeje – opět se mají na co těšit. „On“ je jim
světlem v šeru všednodennosti. Oba ve své snaze zalíbit se Mu si ani nevšímají, že vlastně ubližují jeden druhému, a tak poškozují to nejcennější, co jim v pražském exilu zbývá – vztah, který mezi sebou mají. Návratem
do rutiny podřadného zaměstnání je umocněn pád do tvrdé reality, která s sebou nese vystřízlivění z
idealismu spojeného s narůstající ztrátou své národní identity. Ta se postupně stává habitualizovaným
mišmašem slovensko-češství odrážejícího se ve zpěvu české národní hymny se slovenským textem.
Odloučení od domova, které je vykročením ze svého světa, pohodlí a zvyku, je vždy těžkou zkušeností vlastního vykořenění a s ním
spjatou reflexí vlastní identity, včetně té národní. Lidé, kteří odcházejí z domova, opouštějí svůj
dosavadní svět a musejí si budovat jiný: někteří úspěšně, jiní neúspěšně. Ti neúspěšní
se pak nacházejí v jisté rozeklanosti,
která se zračí tím, že jsou cizinci tam, kde kdysi byli doma a zároveň jsou i
cizinci tam, kde se jim nepodaří domov vybudovat. Takové je možné, i
navzdory všemu materiálnímu zabezpečení, také nazvat bezdomovci, pro něž je otázka: „Kde domov
môj?“ otázkou mnohem hlubšího ražení souvisejícího s bytostnou potřebou vědět
kdo vlastně jsou.
Žádné komentáře:
Okomentovat