Ani Šrámkovu Písku se nepodařilo pokořit zákon únavy posledního festivalového dne. Všeobecné vyčerpání se trochu podepsalo i na diskuzi, která plynula ve velmi poklidném duchu. K větší aktivitě přihlížející diváky vyburcovalo až závěrečné vyhlášení výsledků a následné rozloučení s 56. ročníkem přehlídky. Nejen vítězné soubory, ale také ostatní účinkující, porotu a organizátory přehlídky všichni v Divadle Pod čarou odměnili velikým potleskem, jak se ostatně na takovouto divadelní událost sluší a patří.
Mikrle, Kolegium hraběte Šporka, Jaroměř: Štípnutí labutě
Jan Císař na úvod poznamenal, že pojmenování inscenace je v tomto případě zavádějící. Štípnutí labutě je nutno uchopit zcela jiným pojmem.
Viktorie Čermáková navázala postřehem, že zvolit si za téma divadelního díla výtvarné umění může být velice zrádné. Vyžaduje to důslednost v rámci struktury, a tu se tomuto experimentu nepodařilo bezezbytku dodržet. Proč například Jaroměřští vytvářejí dva různé obrazy a proč dvojice konverzujících postav nepatří do sféry obrazů, o kterých mluví?
Ani Tomáš Jarkovský si nedokázal složit všechny různorodé prvky struktury v jeden celek. Již předem tušil, že dojde k finálovému propojení dvou výtvarných principů – geometrie a barvy. Dvě stránky Kupkovy tvorby se prolnou a vznikne Fuga. Že k této fúzi došlo skrze tanec, nepovažuje za nejšťastnější řešení. Zklamalo jej, že mu experiment neotevřel nový pohled na Kupku ani na proces tvorby.
Martin Pšenička Štípnutí labutě nadšeně přirovnal k performanci Untitled Event Johna Cage, Merce Cunninghama a Roberta Rauschenberga. Obojí lze totiž chápat jako pokus o vyprovokovanou událost, pohybově-vizuálně-akustickou inscenaci v prostoru. Písecká událost však byla podle něj ke konci až příliš doslovná. Synchronicita procesů mu ovšem přišla zajímavá.
Jan Císař se na závěr zamyslel nad uměleckým procesem abstrakce. Jedná se vlastně o nejsvobodnější přístup k tvorbě, jenž nám umožňuje znázornit svět tak, jak jej vnímáme my a nikdo jiný. Této svobody se nicméně musí dosáhnout pomocí nějaké techniky, což je neobyčejně zajímavý paradox.
Fotka bezhlavého motýla, Praha: Zvláštní druh projekce
Viktorie Čermáková inscenaci označila za povedenou „kompaktní maličkost.“ Ocenila výkony herců i promyšlenost celkového konceptu, potěšila ji lehkost podání a také humorné zpracování v dnešní době neustále probíraného tématu migrace. Přes drobné nedokonalosti byl její dojem z inscenaci veskrze pozitivní.
Martin Pšenička rovněž jmenoval lehkost a nenápadnou tematizaci národních stereotypů jako hlavní klady inscenace. Poukázal na to, že písecká repríza se tolik nevyvedla (inscenaci měl možnost vidět již podruhé). Za hlavního viníka označil nevypočitatelnou snahu o maximální autenticitu, která však zároveň inscenaci dodává nesporný půvab; vyvolává pocit zrození okamžiku. „Je to lehké, bezpečné, člověk se o vás nebojí,“ uzavřel.
Tomáš Jarkovský upozornil na podobnost s další festivalovou inscenací Volný pád. Obě díla směřují k autenticitě, působí nestrukturovaně a rozvolněně a originálně pracují s divadelním časem. Největší nebezpečí inscenace vidí v možnosti, že sklouzne k banalitě. Pokud však tvůrci nejsou doslovní, daří se jim proniknout až , „pod tu pěnu dní.“ Objevují v každodennosti zajímavé střípky. Hranice mezi hrou o banalitě a banalitou je však nesmírně tenká.
Jan Císař postřeh Tomáše Jarkovského dále rozvíjel. S nadhledem podotkl, že intimní povídání herce a diváka o životních každodennostech by se v budoucnu mohlo stát dalším oblíbeným divadelním žánrem.
Inverze, Most: To si viděl
Tomáši Jarkovskému na celé inscenaci přišlo nejcennější, že dokázala zachytit poetiku internetových komentářů operujících s rychlými kategorickými odsudky. Nejvíc zarážející přitom je, že osobní trápení a šrámy lidem nebrání v tom, aby podobně trýznili ostatní. A je úplně jedno, zda jsou základem inscenace osobní zpovědi herců, nebo někoho úplně jiného. Volba jednotlivých příběhů pro něj však fungovala pouze ze tří čtvrtin: nedůvěřoval linii s židovstvím. Problém uvízne v obecné, společenské rovině, nepůsobí podobně osobně jako ostatní příběhy.
Viktorie Čermáková s příběhem židovky problém sice neměla, přesto přišla s nápadem, zda by nebylo příhodnější zabývat se v dnešní době Romy. Přišlo jí skvělé, že mladí lidé dokážou sebevědomě existovat na jevišti i v takto vyhrocených emocionálních situacích. Rovněž ji těšilo, že se už v tak mladém věku tvůrci zabývají těmito problémy. Jí samotné se téma inscenace velmi dotklo.
Martin Pšenička inscenační tvar nazval alegorií. Lidé v něm totiž nereprezentují sebe, ale fenomény. Vlastně jde o dokumentární drama, je to zpráva o stavu společnosti v mikroměřítku, takřka politické divadlo. Krása, životní styl, sexualita a víra jsou antropologické konstanty, které nějak pojmenovávají náš pobyt na tomto světě. I díky jejich tematizaci jej inscenace nadchla a on za ni moc děkuje, ač si je vědom mnoha nedokonalostí této zprávy o stavu světa.
Jan Císař poznamenal, že má k inscenaci zatím velice nevyjasněný vztah. Alegorii, o níž hovořil Martin Pšenička, spatřoval jen někdy. Osobní problémy jsou rozhodně legitimním východiskem pro divadelní inscenaci. Dát individuálním postojům širší rozměr se však tvůrcům ne vždy daří.
Diskuzi se snažila co možná nejvěrněji zaznamenat Petra Zachatá.
Žádné komentáře:
Okomentovat