Atmosféra na festivalových debatách je čím dál uvolněnější. Dnes například uspořádání židlí po příchodu do sálu neodpovídalo obvyklému debatnímu kroužku, ale klasickému rozestavení jeviště-hlediště. A tak si diskutující ty židličky přestavěli sami. To protože debaty na Šrámkově Písku doopravdy jsou společenskou záležitostí.
Teátr Vaštar, Ostružno: Pán much
Pro Tomáše Jarkovského byla inscenace zážitkem a to zejména díky osobitému herectví - herci se nebáli exprese, sami se inscenací bavili a měli nadhled. I tak měl ale Tomáš Jarkovský výhrady k délce představení, které subjektivně působilo vlekle (ačkoli skutečně netrvalo celých inzerovaných 120 minut). Také byl zmaten tím, že hracím prostorem byla manéž, nicméně se tento motiv nijak neprolínal do daných situací a v druhé půlce byl dokonce zcela opuštěn.
Viktorie Čermáková byla nejprve potěšena tím, že inscenace působí velmi důsledně. Bohužel se ale ve své druhé polovině značně rozvolní. Od poloviny směrem ke konci inscenaci začíná chybět gradace, čemuž by zřejmě pomohlo několik vhodně zvolených škrtů.
Jan Císař se nadchl pro neobyčejně zajímavý konstrukt, kterým inscenace je. Každé umělecké dílo je konstrukt, z určitých prvků sestavený tvar, který je výsledkem imaginace, zkušeností schopností atd. a je naprosto umělý. Proti sobě ale v této inscenaci stojí chytře a sofistikovaně vystavěný tvar a herectví vysokého nervového vypětí, nervový boj o postavy a uchopení jejich životních principů. Na jedné straně je tak divákovi nabízeno, aby se zabýval oním důmyslně vystavěným konstruktem a na straně druhé je nabádán, aby následoval herecké výkony. Což se trochu tluče.
Martina Pšeničku zneklidňovalo, že se k němu ono exaltované herectví nedostává. Těžko říct, čím to bylo.
ChoseMína, Ostrava: DeMono
Martin Pšenička dospěl k tomu, že to, co soubor vytvořil, je Pražská 5 na ruby. Jenže ti si dělají legraci, kdežto ostravský soubor hraje na vážno, což mnohdy působí jako klišé.
Viktorie Čermáková se pozastavila nad odvahou jít s kůží na trh. Poznamenala ale, že protagonisté měli k procesu zkoušení přizvat někoho dalšího.
Tomáš Jarkovský sám poezii píše, ale je v tom velmi ostýchavý. Právě proto si velmi cenní odvahy obou protagonistů. Nepochybuje o autentičnosti, ale prostředky, které si tvůrci zvolili, jim podrážejí nohy a tvoří překážky. Dle Jarkovského názoru, by tvůrci potřebovali někoho, kdo by se zaměřil třeba na žánr. Jejich tvorba má totiž blízko ke slampoetry - ale k tomu se nehodí ta přílišná estetizace.
Vidacit, Valašské Meziříčí: Volný pád
Tomáš Jarkovský si povšiml, že podobně jako v ranní Vernisáži i zde se situace staví z frází, které jsou banální a neustále se vracejí. Zaujalo ho také herectví - rozhodně se nejedná o tradiční, běžně vídané herectví; je odpsychologizované, hraje s jemností, přesností a je přeplněné významy.
Martina Pšeničku bavilo s tvůrci prožívat dané situace. Také práce s časem a rytmem byla zajímavá a vyspělá.
Viktorii Čermákové přišla nevšední ta intenzivní existence herců v prostoru.
Tom a Jeff, Havířov: Na drátku
Martin Pšenička prohlásil, že jde o - a cílem nebylo inscenaci shazovat - bulvární divadlo. O konvenční zobrazení scén z manželského života. Nicméně některé konstanty platí a to je v pořádku.
Jan Císař se neobyčejně potěšil. Dle Jana Císaře máme v českém divadle od obrození problém, protože si myslíme, že divadlo je vznešená věc, která musí mít téma a musí vzdělávat. Ale to není pravda. Toto bylo divadlo z komediantského přetlaku. Zaplať pánbůh za to.
Viktorii Čermákovou to taky velmi bavilo. Ocenila sebevědomí a sebeuvědomění dvou protagonistů, to s jakou silou do toho jdou.
Diskuzi se snažila co možná nejvěrněji zaznamenat Adéla Vondráková.
Žádné komentáře:
Okomentovat